S kým a kde jsem se to vlastně setkal? (Šimanský & Looker)

AVA najde dobrý flek vždycky. A je jedno, jestli je to na okraji města, louce, rumišti nebo v nádražní hale. Pokaždé to má ducha. Kafara, stará fara, galerie a kavárna hostí v neděli večer duchy dva.

Prvním je Jakub Šimanský, s kytarou na scéně ani ne rok, a přesto už starý známý. Bez efektů a krabiček, jen on a akustika nebo steelovka zaplňují galerii Kafary. V rohu stará keramická kamna jak ze zámku, barevné štuky na stropě, osmdesátkový lustr, krásný kontrast, který nevadí. Z promítačky svítí jen zelená světla, tvoří kruhovité vzory, obraz je nehybný, jen mezi skladbami rozhýbe tvary svým potleskem zvukař, který je zapřený o stůl s projektorem. Kubovy ruce jezdí sem a tam, vůbec nevím, jak si ty postupy na hmatníku může pamatovat. Nic si nedomýšlím, nehraje mně v hlavě žádný jiný nástroj, který by mohl Kubu Šimanského doplnit. Je to hutné, jsou tam basy, sóla, je v tom síla i křehkost. Jsou v tom zaprášené prérie, kutálející se chomáče, šípy a zepelíni. Na koberci na zemi, mezi polštáři, tam to poslouchá tak patnáct lidí, včetně aváků a Charlieho Lookera, který kýve hlavou do rytmu.

Po pauze bere kytaru do rukou on, nezvučí, zpěv bez mikrofonu, další duch, tišší v přednesu, ale místy až děsivý ve výrazu a malých gestech. Začíná se písní No Dreams z poslední desky tehdejších Extra Life. Většinu setu tvoří balady z aktuální Lookerovy sestavy Seaven Teares, s níž momentálně chystá nové album. Krkolomné akordy, nevšední postupy, renesanční přednes, krásná divnost. Mez songy dostává Looker hrstku tiše naslouchajících do úzkých: „Znáte Garyho Gilmora? Ne? Byl to sériový vrah a tato píseň je o něm...“ Konec setu patří opět Extra Life, na který vzpomíná Looker v Kafaře celkem třikrát.

Skvělý koncert, říkám si. Říkám si, jestli to byl vůbec koncert. Odcházím se zvláštním pocitem, který tak dobře neznám. Nepíská mi v uších, nezpívám si žádné melodie, přemýšlím, s kým a kde jsem se na tu chvíli vlastně setkal.