S Respectem kolem světa za osm hodin

To, že je Respect tak trochu jiný hudební festival, už je po sedmnácti letech jeho existence více než známé. Přesto vás každý rok překvapí pohoda, která na něm vládne. Ve volném čase mezi koncerty si můžete obejít stánky občanských iniciativ, spáchat hned několik dobrých skutků, Lékaři bez hranic vás vybaví potřebnými maličkostmi, do toho se vám stále sbíhají sliny a nosem nasáváte exotické vůně. Vindaloo, kofta, hummus, raclette, saláty, vína... na konci dne sice vyprázdněná peněženka, za tu gurmánskou cestu kolem světa to ale stojí.

Ale nejen jídlem živ je člověk, uměnomilci se kochali pohledem na instalace Čestmíra Sušky nebo Michaela Delii. Respect je však hlavně o hudbě, kterou jen tak neuvidíte a neuslyšíte, proto letos stojí za vyzdvižení moderátorský výkon režiséra Radima Špačka. Ač Laďa Čumba vloni exceloval vtipem, Špaček letos často zpovídal samotné účinkující, čímž je návštěvníkům přiblížil tím nejlepším způsobem. Den sice odstartoval řecko-český Qaraba Ensemble se svými východními undergroundovými písněmi, už s dalšími interprety, indickými bratry, houslisty Ganeshem a Kumareshem doprovázené perkusistou, jste se nechali spíše zklidnit, až téměř unést jejich jiskřivými improvizacemi. Tóny se proplétaly, kličkovaly a stoupaly vzhůru jako dým.

Možná by nebylo špatné, kdyby byl v příštím roce areál vybaven mapou světa s vyznačeným bydlištěm jednotlivých hudebníků. Debaty o tom, kde která země vlastně leží, jsou každoroční nedílnou festivalovou součástí. Ano, Kapverdské ostrovy chvíli handrkování zapříčinili, ale na tom, že je Kapvěrďan Tcheka vynikajícím kytaristou s jemně mazlivým hlasem, jsme se shodli jednomyslně. Tcheka se v Evropě moc neukazuje, organizátoři ho prý odchytli v jeho domovině a ihned s ním vyjednali koncert. Rozhodně nezklamal a přidával více než štědře.

Lousianské blues Texasana Cedrica Watsona přimělo mnohé vyskočit z dek. Sličný doprovod dvou muzikantek zážitek ještě umocnil, valcha a kytara, frontman na akordeon a housle, pánové pod pódiem záviděli a tančily všechny věkové kategorie. Ač ze Států, na cenu Grammy hned dvakrát nominovaný Watson zpíval francouzsky. Kdo vstal, už si ani nemusel jít sedat. S marockou obdobou amerického blues totiž dorazili marocko-britští Electric Jalaba. „Psychedelickému gnawa funku“, jak svůj styl označují, by asi svědčila pozdější hodina a tma, aby elektronická fúze dostala větší grády. Ručičky na hodinkách se nemilosrdně přibližovaly policejní hodině, nebyl čas otálet. Závěrečným koncertem víkendu byla nigerská parta Mamar Kassey, která vznikla roku 1995. Do názvu si vetkli jméno legendárního bojovníka, sami se snaží zápasit s nesvobodou i netolerancí. Afropop na tradiční nástroje jako loutny či jednostrunné housle uzavřel sedmnáctý ročník.

Bílá místa na hudební mapě v hlavách návštěvníků se zase o něco vybarvila, počasí přálo a především – Respect opět ukázal, že vzájemná úcta a respekt ke kulturním odlišnostem nás mohou jen obohatit. Úplně se loučit s festivalem však ještě nemusíme. Na konci června dorazí v rámci doprovodného programu do Paláce Akropolis Holanďan Arnold de Boer alias Zea a ghanský nářez King Ayisoba.