S tebou mě baví (svět) stoner (Pristine)

Autobus zakousnutej do typický jablonecký mlhy, jízlivej podzimní večer zaťatej jako pěst a za oknem pár útržků předvolebního panoptika. "We are dead in our spirits and minds and need the grace that has been offered-no matter how good we think we are," říkal David Eugene Edwards a město, kam jezdí i Wovenhand, prostě nemůže být ztracený. Neklidem zmítaná duše si však nejela pro rozhřešení, chtěla se rozpít do šťavnatýho norskýho Woodstocku. Blues z fjordů však nastavilo úplně jinou tvář.

Heidi, děvčátko z hor, rusovlasá frontmanka Heidi Solheim v kroksech a teplácích na gumu naviguje couvající tourbus. Přijíždí kapela, která vydává u Nuclear Blast. Jablonecká Rampa v lůžkový úpravě, židle, stoly, půlitry s belgickým pšeničákem. Ne, tohle opravdu není žádnej Woodstock, tohle je plnokrevnej rock'n'roll v adidaskách, elegantní rituál v baru s koženýma sedačkama a mramorovým tanečním parketem (ten teda v Jablonci ve skutečnosti nemaj). Exhibice riffů, drive, chvílema jako Marmozets s tamburínou zapomenutý v čase. Semišový sako, kytara zapíchnutá do stehna a sugestivně podaná (polo)balada Lois Laine, příběh o superhrdinech ze severu. Chvilky bez basy a bez bicích, s pohledem do země, pokorně komorní.

S naprostou lehkostí servírují stonerový těžkosti, nenucenej oldschool až někam k Zeppelínům a do toho silonky zběsile dupající po tepichu. Heidi se vokálem sebevědomě drápe až do řezavých výšek a pak zase klesá k popově chytlavejm hloubkám, tak akorát, aby našla cestu k břehům. "And now is the time for cowbell!" vykřikuje a máchá kravským zvoncem v přestřelce hardrockovejch hymnů. Celý večer pak eskaluje v příjemně bizarní závěr, jako by Queen of the Stone Age hráli Sladké mámení z klasický komedie S tebou mě baví svět. Chyběly jen zvonkáče a spontánnější dobová ujetost Turbowolf. Žádnej pot a žádný šmouhy.