S vyloučením veřejnosti (Die Angel)

Vytěžování cizí slávy patří mezi nejoblíbenější triky promotérů. Kapela A vydává na kultovním labelu B, spolupracovala s hvězdou C a jeden její člen hrál před deseti lety v projektu X, do nějž pak přišel jistý Y, který se následně proslavil pod jménem Z. Radujte se a přijďte na koncert! Souvislosti bývají pochybné, srovnání zavádějící, a především to redukuje dané hudebníky na přívěšky větších značek. Jenže to prý funguje.

Tahle premisa při pohledu do poloprázdné MeetFactory nepůsobila přesvědčivě. Finští experimentátoři Pan Sonic měli svého času velké jméno, navíc těm, kdo by na ně po ukončení projektu zapomněli, smutně připomněla jejich existenci nečekaná smrt známějšího člena dua Miky Vainia. Návštěvnost pražského vystoupení Die Angel, které tvoří vedle německého hudebníka Dirka Dresselhause (aka Schneider TM) právě druhý člen Pan Sonic Ilpo Väisänen, ale tomuhle statusu příliš neodpovídala.

Při kritice propagačních praktik se ale zapomíná, že přece jen slouží i návštěvníkovi. Začátek – Dresselhaus buší pěstí do strun, Väisänen čaruje s jakýmsi světelným generátorem zvuku a očekávání se okamžitě bortí. Kytara a elektronika si prohodily role, syrové rytmické hluky známé od Pan Sonic netvoří jejich člen, od nějž naopak vychází vágně melodické plochy, ale druhá, neznámá veličina. Role ovšem nejsou stabilní. Když se ujímá vedení kytara, zní to jak Sunn O))) nebo projekt Äänipää, kde se Stephenem O’Malleym sešel právě Mika Vainio: nepravidelné hromobití. Zejména ale mezi Dresselhausem a Väisänenem funguje spojení, které působí až nadpřirozeně. V částečně improvizovaném setu si dokonale rozumějí a jejich jednotlivé výstupy se navíc často přímo mísí: Väisänen manipuluje kytarový zvuk do zcela nepovědomých barev.

Spojují se tu světy dronu a elektronického experimentu, ale Die Angel se vyhýbají klišé obou. Zvukové smyčky jsou vždy zkomplikované, doplněné o cizí rytmy, elektronické ruchy pak nikdy nepůsobí samoúčelně. Kde jsou nahrávky nevýrazné, tam přichází naživo hybridní celek, který je neuhlazený a nemá jasné směřování, zároveň ale pořád drží jakousi vnitřní konzistenci. Dobře funguje i projekce strohých všedních obrazů. Set nakonec opisuje precizní oblouk, přechází z drone doomu do meditativnějších pasáží a uzavírá se opět rytmickými údery na kytaru.

Takhle vznikají ty nejhezčí zážitky: náhodně, nečekaně, pokoutně. Die Angel věnovali svou poslední desku Miku Vainiovi, hudebně šlo ale o zcela svébytný styl. Jeden z originálnějších a silnějších koncertů letošních roku.