Šamanská session Fuck Buttons

Hodně nahlas a žádné troškaření. Britské duo Fuck Buttons rozčeřilo mrazivou atmosféru MeetFactory a vneslo do ní pěkné horko.

Předkapelník Zan Lyons zahájil nedělní večer v duchu svého motta „industriální světlo a magie“. Ačkoliv byl na pódiu sám, bylo ho tam plno, ono vysokého černého týpka s houslemi a afrem si jaksi nelze nevšimnout. Napumpoval do přítomných silnou dávku čisté melancholie, která tryskala ze všech potemnělých koutů klubu. S lehkostí, kterou svíral housle, vysílal do diváků tklivé vibrace svých strun a nechával je pomalu proplouvat hlubinami vlastního nitra. Občas mu trochu docházelo palivo a také vítr v plachtách. Zcela otupené publikum tomu ale nepřikládalo sebemenší pozornost.

Po skončení setu se strnulý a malátný dav odebral posilnit a vyčkával příchod hlavní hvězdy večera – bristolského tandemu Fuck Buttons. Už po prvních zvucích úvodní Brainfreeze jsem nepochybovala o tom, že jsem se ocitla v tom pravém industriálním pekle. Postupem času pocit umocňoval i neprostupný kouř, který se valil z pódia, a doslova pekelný kotel, který se vytvořil pod ním. A při The Red Wing, kdy se celá MeetFactory zahalila do rudého hávu a atmosféra vygradovala do nejzazších výšin, by mohl ve staré průmyslové budově hledat inspiraci i samotný Dante.

Kromě starých pecek přivezli hoši i songy z novinky Slow Focus, která dostala do kolen fanoušky i hudební kritiky. Naživo jim to fungovalo skvěle, Fuck Buttons jsou mistři jamování. Skladby v živém provedení dostávají jiný rozměr, zabíhají do neznámých míst, rozvíjejí nové hudební nápady, objevují nové polohy. Jsou ještě delší, vzájemně se prolínají, doplňují a dávají najednou smysl.

Z dua Benjamin – Andrew tekly hektolitry energie, jež přiváděla diváky do varu. V hypnotizujících rytmech, na něž Fuck Buttons vsadili hlavně na začátku vystoupení, předváděly nebohé oběti v kotli tanec svatého Víta a zmítaly sebou v hudební extázi. Britové své fanoušky sem tam ještě vyhecovali nezemskými skřeky a přitlačením na pilu, tedy na tlačítka na svých pultech. Plátno v pozadí servírovalo letmé odrazy tónů převedené do grafické podoby, světla blikala, měnila barvy, bezprostředně reagovala na vyluzované tóny a oslňovala, do tance pohroužené osoby působily poněkud epilepticky.

Show byla neuvěřitelně ucelená, nevypadávala z tempa, držela si přímý spád. Občas se chvíli pozdržela na jednom místě a hypnoticky vyťukávala šamanské rytmy 21. století. Publikum jim zobalo z ruky a nechalo se unášet na vlnách svých guru vzhůru do jiných dimenzí. Fuck Buttons potvrdili, proč se zrovna jejich hudba stala tou „vyvolenou“ a zazněla při úvodním ceremoniálu londýnské olympiády. Umí diváka pohltit a dát mu přesně to, co potřebuje. Zablbnout si, smlsnout na porci hutné muziky a katapultovat se do neznáma. Žádné troškaření. Pořádný trip bez vedlejších účinků a s pozitivními flashbacky.