Saruman se fláká po pódiu

Dinosaur Jr. do Lucerny nepřivezli ani tak svou novou (vynikající) desku I Bet On Sky, ze které hráli jen sporadicky, jako náročný, ale osvěžující zážitek. Dinosauří koncert jako antipod typických „show“, které v době mizivých příjmů z prodeje desek mají 1) zajistit jakýs takýs příjem 2) zapůsobit jako fanouškovská mucholapka a hlavně 3) pobavit. Je mi jasné, že ani jeden shora uvedených bodů nemůže být ani při nejlepší vůli žádné kapele úplný šumák, ale dokonalost, s jakou své všestranné flákačství předvádělo trio z Massachusetts v Lucerně, byla dechberoucí. Vrcholem bylo Mascisovo „Do-I-Look-Like-I-Care“ zpražmo směrem k chudákovi fanouškovi, který se po pátém orgasmu z kytarových sól přišel se sepjatýma rukama guruovi vyzpovídat ze svého obdivu. Dlouho mi nebylo nikoho tak líto (a nechci tím říct, že si to dotyčný nezasloužil).

Ale zpět na začátek. Rozehřívací kolo se svým žánrově rozprostřeným písničkářstvím obstaral bývalý člen slowcore devadesátkářů Codeine Chris Brokaw. Je mi jasné, že mluvit o rozehřívacím kole v tom pravém slova smyslu určitě není na místě – k tušení toho, co přijde, stačil jediný pohled na hradbu zesilovačů uprostřed pódiového půlkruhu. Možná i to mělo být malou předzvěstí struktury setlistu a malým varováním pro malé duchem. Ze zmiňované poslední desky nezazněl ani půltucet skladeb a je škoda, že právě vynikající písně Almost Fare, Don’t Pretend You Didn’t Know a Watch the Corners odnesly počáteční trable se zvukem. Na desce už nejsou tyhle cajdáky schované za tunou hluku a dominantou je Mascisův delikátně servírovaný hlas. Ten byl ovšem v předimenzovaném klubu prvních pár desítek minut totálně utopený a až na zoufalé, ale nebojácné naléhání krajana z publika se to zlepšilo. Vedle hlasu to odnesly také pasáže skladeb, na které se člověk z nevysvětlitelných důvodů těší nejvíc. Úvodní riff z Don’t Pretend You Didn’t Know tak neměl ani z poloviny očekávaný efekt, do prázdna vyznělo taky varovné „Hey, me, watch the corners/ watch me/ ’Cos I know what you’ve done“.

Zároveň je ale dost dobře možné, že se prostě obvyklý arzenál zesilovačů na jemnější fazónu I Bet on Sky prostě nehodí, resp. hodí míň než k hlukově daleko intenzivnějším starším kouskům. Dinosaur Jr. totiž zahráli průřezový koncert, ve kterém došlo na kultovní desky Dinosaur (1985), You’re Living All over Me (1987) a Where You Been (1993), které kapelu zařadily mezi průkopníky špinavého soundu devadesátých let. Není potřeba dodávat, že to bylo patřičně nahlas.

Po počátečním mírném rozčarování, zpestřeném ovšem krátkým Mascisovým shrnutím situace („This is a very strange club. The vocals seem to be coming from the right side. If you want to hear, move over there.“), které bylo zároveň jeho jediným souvislejším proudem slov, se vlak dal do pohybu. Výhybky přehazoval hlavně Lou Barlow, který se vedle zběsilého mlácení do strun baskytary snažil občas taky komunikovat s publikem. V čistě osobní rovině mi prospěl přesun z prostoru těsně před pódiem na bar, kde to celé neznělo jako prototyp destruktivní hlukové zbraně. Sice jsem si nemohl dál užívat pohled na černokněžníka Mascise, který jako by z plezíru sypal jedno kytarové sólo za druhým, zato jsem si mohl vyndat špunty z uší. Ve chvíli, kdy se z pódia hrnuly Feel the Pain, Little Fury Things a poslední „regulérní“ Forget the Swan, bylo jasné, že závěr bude patřit mistrům. Koncert roku? Ne. Reunion desetiletí ano. I bet…