Satan, satan, satan!!! (Gibby Haynes + The Scott Thunes Institute for Musical Excellence)

Navzdory namoženému krku z Osees v MeetFactory jsem byl tamtéž znovu přilákán o pár dnů později, na Gibbyho Haynese, bouřliváka a frontmana legendami obestřených noise rockerů Butthole Surfers, kterého na turné doprovází uskupení The Scott Thunes Institute for Musical Excellence. Ano, takto napsáno to působí bizarně či nepravděpodobně. Ne nadarmo se to zpětně jeví jako sen, jelikož právě sny jsou řízeny logikou absurdity. A možná je takové zakouzlení reality důvodem, proč na nevšední, vynikající koncert nebude snadné zapomenout.

Butthole Surfers jsem objevil v prváku na střední, tj. v čase, kdy už kapela nekoncertovala. Nenapadlo by mě, že jejich skladby uslyším živě, a to v provedení pubescentů. Z dadaismu čerpající kapela vznikla zkraje osmdesátých let a jakkoli mám rád halucinogenní hit Pepper, získala si mě především záznamy živáků z osmdesátek. Působila jako potulná freakshow či rodina s vášní pro motorové pily rovněž z Texasu: stroboskopy, plameny, tanečnice s gumovou maskou, vestoje hrající bubeník a bubenice s holými hlavami… „Jako bychom se přihlásili do nějaké sekty,“ vzpomíná bývalý člen King Coffey.

Než došlo na předělávky Butthole Surfers, zazněl set mnohačlenného souboru školy Scotta Thunese, bývalého basáka Franka Zappy. Na podiu se hemžilo asi deset hudebníků a hudebnic a takřka všichni se projevili jako multiinstrumentalisté, vystoupení si nakažlivě užívali, přičemž Thunes jim zřejmě vyložil i klíčovost flow pro živé hraní. Po každé skladbě se dali do vířivého pohybu z podia pryč či na něj a mezery mezi covery např. od Bad Brains, Dead Kennedys a Devo tak vyplňovaly několikavteřinové pauzy. A bylo skvělé vidět, jak je klasikám vdechován nový život.

Na druhý set se přidal Gibby Haynes. Krom mikrofonů měl před sebou i soustavu efektů, škoda jen, že vokál se utopil v masách zvuků ostatních nástrojů. K milejšímu přehlušování pak docházelo na úrovni performance – o většinu show se postarali The Scott Thunes Institute for Musical Excellence, jimž Haynes coby poťouchlý spoluhráč dával dostatek prostoru. „Tohle je jejich večer,“ řekl před začátkem setu, který z obou stran ohraničila poloimprovizační hluková řachanda The Shah Sleeps in Lee Harvey's Grave. Mezi nimi zazněly i citlivější skladby jako To Parter či Cough Syrup, v níž sboristky obzvláště procítily větu: „A nesnáším jídlo v Evropě!“

Vrcholem bylo ikonické intro k pastiši Sweat Loaf, tj. dialog otce a synka na téma ne/litování, který končí vzkazem pro matku v trojjediném pokřiku: „Satan, Satan, Satan!!!“ Shodou okolností hned vedle mě v první řadě rodinně spřízněná dvojice stála. Snad chlapec chytil jedno z trsátek, které po dohrání hudebníci štědře rozhazovali do publika. Mohlo by se mu hodit, pokud by inspirován chtěl jednou vzít do ruky kytaru.