Satisfakce za Joy Division? Girls Names?

Když vejdete do Sebright Arms, klubu na severu Londýna, zřejmě si pomyslíte, že jste na špatné adrese. Hořící krb, záclony a ženy nad šálkem čaje – nic, co by napovídalo tomu, že kdesi vzadu vlevo byste našli schody dolů, do místa, kde už zahrálo pár známých jmen nejen britské hudební scény. Dole to bylo roztomile pidi a předskupina nervózně oscilovala na dráze bar – backstage a vyčkávala, až se to tu zaplní alespoň natolik, aby nešlo vidět od mikráku k záchodům. Konečně vstoupili na pódium, aby uvedli večer do chodu. Projektor spustil abstraktní motivy na pozadí pro hlubší dojem, ale bicáka to děsně štvalo a na poslední chvíli sháněl sluneční brýle.

„Jmenujeme se Spectral Park.“ Tak jo. Chlápek za klávesama spustil své jablíčko a do prostoru zaznělo hodně zvláštní spektrum zvuků, při kterých jsem si představil Skrillexův splachující záchod. Kytary jízlivě burácely a chaotické bicí rozpačitý pocit a hořkost v uchu jen umocňovaly. Poslouchat tohle před spaním, tak nechci vědět, co se mi zdálo.

Ještě že basák byl kámoš, měl dlouhej svetr a čepici a přidal uklidňující basovou linku. Půlhodinový gig tak nějak odsýpal a na závěr parta přidala ještě srdceryvný příběh o přátelství bubeníka a baskytaristy, když nepořádná palička spadla kamsi dozadu a hrdina v čepičce ji v akrobatické poloze, hraje přitom éčko, vytáhl a podal bezmocnému kolegovi uvězněnému za bubny.

Během přestávky začali přibývat lidi, které přilákala noisepopová parta ze Severního Irska s poněkud zvláštním jménem Girls Names. Skupina, fungující čtvrtým rokem, vyrazila napříč Evropou s novou deskou The New Life, jež se dočkala pozitivních reakcí.

Majitel dlouhého khaki kabátu usedl na svatyni rytmu, aby naladil kopák na ten správný hlodavý severoirský beat, a když se do čela konvoje diváků hrdě postavil chlápek vyšší než London Eye, půlka obecenstva ze zadních řad padla do těžké deprese a to ještě svérázná baskytaristka ani nespustila svou ponurou linku. Čtveřice hudebníků vešla na stage s lahví červeného vína a nechala nástroje rozeznít žalostné melodie.

Intro navodilo temnou atmosféru odstátého černého čaje uprostřed pustoprázdného sídliště v černobílém filmu. Song po songu, od začátku do konce, tenhle set fungoval jako celek a když jsem poslouchal třetí píseň, nabyl jsem dojmu, že tuhle hudbu už znám strašně dlouho, přičemž jsem si ji teprve předevčírem hodil do mptrojky a hned při prvním poslechu kvůli ní přejel tři zastávky a přišel pozdě na hodinu angličtiny.

Kytary do sebe úžasně zapadaly, bubeník dokázal, že v jednoduchosti je krása, majitelka neoblomného pokerface a baskytary to celé podtrhávala a hlas frontmana byl spíše jako další instrument do souhry zvuků.

Zpěvák Cathal Cully nechal vydechnout diváky i spoluhráče a smočil rty v číši červeného, aby se s chutí a novou dávkou těch správně negativních emocí vydal na pouť osmiminutovou, převážně instrumentální skladbou The New Life. Baskytaristka využila pozornosti, nenápadně ustoupila k repráku, aby si trochu přidala a pohladila žaludky v prvních řadách. Fotograf vedle mě nevěděl, jestli má dřív prohánět svůj Canon nebo se dobrovolně utopit v posledním songu posledního alba kapely, jež dohrála poslední akord a odešla ze scény. Celé se to seběhlo moc rychle a chmurné představení čtveřice z Belfastu pro mne bylo alespoň částečnou satisfakcí za fakt, že jsem nezažil Joy Division.

Tihle borci nevypadali, jakože se chtějí s publikem mazlit a třikrát zvedat oponu, ale lidi si chtěli vytleskat ještě pět minut splínu. Přece jen se otevřely dveře na pódium a byla to naše odměřená baskytaristka, která přišla zpět před rozjasněný dav. Že by fakt přídavek? Kdepak, zapomněla si tu láhev vína.