Šero v temné a plné Akropoli (Bratří Orffů)

Bratři Orffové jsou tak trochu ojedinělý zjev na české hudební scéně. Svým debutem Bingriwingri si v podstatě podmanili tuzemskou (a do té doby v podstatě neexistující) folk-elektronickou scénu. Album se slušně prodávalo, přišlo i pár nominací na hudební ocenění a pak. A pak se Bratři Orffové odmlčeli na několik let. Kolotoč událostí, který vyústil v Akropoli tmou pokřtěné album Šero, je pak dostatečně známý, takže jen ve zkratce. Kapela na něj vybrala prostřednictvím crowdfundingového portálu HitHit více finančních prostředků, než o kolik si požádala, kritické přijetí bylo skvělé a divácké nejspíš taky, o čemž svědčil i po střechu zaplněný Palác Akropolis.

O úvod večera se v rámci Euroconnections postaral norský písničkář a vycházející hvězda tamní scény Moddi. Bratři Orffové tak dostali typově podobnou předkapelu, jakou si pro svůj nedávný akustický koncert vybrali Luno. Podobně jako Calm Season i Moddi nabízel kombinaci akustické kytary a violoncella. Akorát výchozí koncept pozvedl o třídu víc výbornou hrou na kytaru, ve které převládal finger picking, a naléhavým zpěvem v refrénech doprovázeným zdánlivě nekontrolovaným mlácením do strun. Díky častému ladění, přesunování kapodastru po hmatníku a střídání kytary za akordeon navíc zbyl čas i na pobavení publika. Sympatické vystoupení, byť v rámci současné folkové scény lehce zaměnitelné.

Následovala krátká přestavba pódia, doladění a pak bez velkých fanfár nastoupila sedmičlenná koncertní sestava Orff brothers. Celému večeru kralovalo velmi komorní pojetí, světlo svítilo právě jen tak, aby si hudebníci viděli pod ruce, a dění na pódiu se tak slilo do siluet krčících se za nástroji. Orffové si na rozehrání dali pár skladeb z prvního alba, až pak získali odvahu předvést naživo i novinky. Její název, tedy Šero, je příhodnou metaforou celého koncertu, z něhož nebylo moc vidět, a nejspíš byl takový, jako když na vás padne krnovská deka. Nálepku tender art brut si sice dali pocitově spříznění patrioti jiného (ne)rozvojového města – kladenští Zrní, ale nemůžu si pomoci, na Orffy mi to sedí víc. Naivní texty v nevinném hlasovém podání, které vás občas ukolébají melancholií a občas střelí do týla, jako toho motýla (© Bratři Orffové), lehce polarizují kritiky i posluchače. Někteří to sežerou i s tím elektropopem bublajícím v pozadí, někteří se nepřenesou přes hlasový projev a specificky upřímné texty.

Hraní nových skladeb nebylo jediné, k čemu kapela postupně sbírala odvahu. I kontakt s publikem se postupem večera zlepšoval, od úvodního "děkuji" po každém songu až k závěrečnému vyprávění zábavných snů frontmana Ivana Gajdoše. A jak padala hráčská nervozita, potlesk publika nabíral na intenzitě a sálem prostupovalo Šero, kapela si osahala nové songy a jejich divácké přijetí, dojem z koncertu pomalu narůstal. Pořád se ale nemůžu ubránit tomu, že hudbě Bratří Orffů by v živém podání neuškodila atmosférická projekce v pozadí, která by ty depky ze dna krnovské propasti umocnila. Například něco ve stylu Aloise Nebela.