Shoegaze a skejty (The Finally v Olomouci)

Vem dřeva kus, zapni si brus-ku a všechno si změř. Mig 21 a jejich Skejt bylo to první, co mi proletělo hlavou, když jsem se poprvé rozhlédl po nevšedním prostoru SF minirampy na Pasteurově ulici v Olomouci. Nepoužívaná cihlová hala, kterou parta nadšenců svépomocí proměnila v parádní doupě a manufakturu na prkna s malou u-rampou. Zvenku trochu připomíná legendární brněnskou Vlněnu, za rohem svítí pivní poutače baru Cobra. Jak půjde tohle prostředí dohromady s apartními botkami a elegantními kabátky šumperské shoegazové formace, jsem netušil, ale rád se nechávám překvapit.

Šlo to dohromady! Hra protikladů zafungovala a promotérské uskupení Dialog Crew (ač v okleštěném složení) zaslouží uznání za dobrý nápad. Nerad bych ale opomenul burácivý předvoj z Liberce. Stonerrockoví LRU odstartovali čtvrteční kytarový večer krátce před půl devátou a vůbec se s tím nemazali. Četné série melodických riffů porcovala destruktivní vlna hlukové psychedelie. Jako byste smíchali Brian Jonestown Massacre s Queens of the Stone Age. U Salvation se mi v hlavě dokonce rozsvítila kontrolka s nápisem Kurtizány z 25. Avenue. Na tuhle trojici jsem přišel zcela nepřipraven a s každou další odrážkou na setlistu mě to bavilo víc a víc. Zpěv mohl být o něco zřetelnější, ale na to, v jakých podmínkách se hrálo, odvedl zvukař skvělou práci. Potemnělou scenérii jen občas prosvětlil záblesk projektoru, který na graffiti pokrytou zeď promítal sugestivní obrázky laděné do šerých odstínů. Hudbě tma naštěstí nevadí a LRU sklidili za svůj výkon zasloužený potlesk.

Na The Finally si vzpomínám z Galerie U Mloka, kde před cca dvěma lety předskakovali Jasonu Orlovichovi, který tenkrát na Hanou zavítal coby Polite Sleeper solo. Tehdy ještě hráli ve třech, během vystoupení měnili nástroje a děsně připomínali kopírku The Jesus and Mary Chain. Léta letí a The Finally jsou zpět. A rozhodně nezaháleli. Pořád točí nástroje a postrádají přirozeného frontmana, ale už jsou čtyři (dva plus dvě) a navzdory řadě rozpoznatelných vlivů dokázali vytříbit vlastní zvuk. Krystalicky čisté kytary, dívčí jemnost vs maskulinní rock ‘n’ roll. Kontrast i symbióza. Jistě, inspirace by se dala vážit na kila a kupříkladu podobnost What’s in Your Head s Just Like Honey (už ten nástup kopáku a virblu) od zmiňovaných Jesus and Mary Chain je do uší bijící. Stejně tak Don’t B Scared připomene loňskou desku Fidlar zlehka šmrncnutou tvorbou The Love Me Nots. Zavedené písničkové postupy si však Finally dokázali přepracovat k obrazu svému, songy znějí osobitě, jsou hrané po svém a s nepředstíraným zápalem.

V hlavní roli je jednoduchý, ale o to účinnější rytmus a strhující drajv, který se vám okamžitě zaryje pod kůži. Kapela působí skromně, ale sympaticky. S Get Back zavzpomínali na ukradené nástroje, píseň „o broušení nožů“ věnovali pohnuté situaci na Ukrajině. Vrcholem koncertu byla Last Time, během níž si kytaristka Tereza bravurním riffem omotala rozjařené osazenstvo kolem prstu. Euforie a decibely. Dav v průběhu koncertu příjemně nabobtnal, jen na přídavek se pro pokročilou noční hodinu nedostalo. Venkovní vzduch voněl jarem a mně se odcházelo s příjemným pocitem. A taky s vědomím existence kapely, která na sobě setsakra mákla, vydala famózní nahrávku a právem se přihlásila o slovo, takže o ní teď budeme slýchat čím dál častěji. Máme radost? Kdo by neměl?