Shoegaze ze sebe vymlátíme hlukem, kluci (Nothing)

Po dvou interview bylo téma večera jasné. Tři skupiny, jejichž „snový“ přístup k rocku je místy označován jako shoegaze, se snažily během vystoupení uniknout ze spárů omezující nálepky následovníků Slowdive. A jelikož se americko-velšsko-dánský lineup rozhodl jít cestou kreativního rámusu, dunělo mi v uších ještě následující poledne.

Jako první se pódia ujal vycházející dánský export Alpha Male. Chlapci sice vypadají, že by mohli hrát rádiový britský poprock, ale domácí trio jde ve šlépějích Yung a mají za sebou i support svých oblíbenců z kapely Cheatahs. V kodaňské Betě zahráli dva singly doplněné o čtyři nové tracky a jejich metodou vyhnutí se shoegazu byla inspirace popem a punkem. Outro závěrečné Mono Focus bylo prodlouženo o instrumentální nářez, který dal zapomenout na všechny reverby. Noise rock v podání Alpha Male má budoucnost.

Po mladých Dánech se představilo cardiffské kvinteto Chain of Flowers. Velšané měli svůj úprk od shoegazu jednoduchý, hrají postpunk a nikdo se je ještě neodvážil přirovnat k My Bloody Valentine. Od prvních tónů byl jasný vliv spoluostrovanů White Lies, ale frontman Joshua Smith si bere příklad i z The Smiths a na pódiu předvádí taneček, který jako by byl veden játry, zoufale se snažících uniknout z jeho útrob. Jejich křik byl však utlumen další lokem piva, a ačkoliv to místy vypadalo, že by Joshua mohl přepadnout přes monitor do prázdné přední řady, byli jsme toho ušetřeni. S přibývajícími minutami se jeho výraz měnil z Morrisseye v George Clarka, což korunoval pohledem antikrista. Kytary ho následovaly a publiku se dostávalo tvrdého hardrockového nářezu, ačkoliv všimnout si kytaristy přes přílišnou nápadnost zpěváka nebylo jednoduché. Je nutné dávat pozor, aby se frontman neuškrtil kabelem od mikrofonu, protože Chain of Flowers hrají velice dobrý postpunk.

Ani součet decibelů dvou předskokanů nepřipravil bubínky na hlasitost, se kterou se vyrukovali hoši z Nothing. Postrockové intro úvodní skladby Fever Queen připomínalo Maybeshewill a působilo ještě lépe než na novém albu Tired of Tommorow, které filadelfská kapela přijela Evropě představit. Kytary a bicí byly dokonalým ztělesněním kvalitního hluku. Nic mě tak nepřipravilo na šok, kterým byly vokály jak frontmana Domenica Palerma, tak kytaristy Brandona Setty. Zpěv, který oběma deskám Nothing dodával tak vychvalovanou zasněnou atmosféru, se do Kodaně nedostavil. Možná to bylo tím, že se skupina nacházela uprostřed více jak třítýdenního turné, možná tím, že speed z předchozí noci v Hamburku ještě Nickovi tekl ušima.

Hodinový set jsem vyplnil snahou předstírat, že poslouchám instrumentální verzi kapely. Lepší výkon byl slyšet ve starších skladbách Dig, Bent Nail a B & E, ale jinak byl tahák večera zklamáním. Nothing hráli většinu skladeb z letošního alba a hutnou atmosféru se jim podařilo předvést i naživo, ale protože vokály byly na desce hlavním aktérem, budu na kodaňský koncert muset zapomenout a za týden si je pustit na Spotify.