Shuffle katalogem legendy (Paul McCartney)

Siru McCartneymu by dost pravděpodobně stačilo si jen stoupnout před nabitou O2 arenu a dvě hodiny jen stát a mávat na všechny strany. Takové bylo přijetí dlouho neviděné (a pravděpodobně viděné naposledy) živé legendy. Naštěstí Paul McCartney hrál. Bez dlouhých prodlev za dvě a půl hodiny vysázel kolem třiceti skladeb, z nichž drtivá většina patří do zlatého zpěvníku moderní populární hudby.

Očekávatelně postavil McCartney svůj set na písních The Beatles a okřídlených hitech své postbeatlesovské kariéry. Úlitby tomu, že ten člověk po sedmdesátce stále ještě tvoří, byly přijaty spíše vlažně, byť do konceptu koncertu skladby z čerstvé desky New zapadly skvěle. Nadšení sklidilo naprosto zbytečné zařazení novinky FourFiveSeconds, původně natočené s Rihannou a Kanye Westem - těch hitů, které místo toho mohly zaznít, ach jo… Písnička, mající sice McCartneyho rukopis, je totiž jen úlitbou současnému mainstreamu. Reakce publika byla bouřlivá, ale také plná otázniků. Wow, on zpívá písničku Rihanny a Kanye Westa? Fakt, že je jejím autorem, zůstal - minimálně v mém okolí - opominut.

Netřeba zastírat fakt, že většina lidí přišla na The Beatles, jejich trička byla nepřehlédnutelným doplňkem. A Sir Paul dělal fanouškům jen a jen radost a neváhal sahat hluboko ke kořenům. Večer odpálil skladbou A Hard Day’s Night, o chvilku později následovala Can’t Buy Me Love. Obzvláště potěšující byla pak střední víceméně akustická část koncertu se sborově odzpívanou Love Me Do, pre-beatlesovskou In Spite of All Danger a akordeonem podpořenou We Can Work It Out. Tečkou pak byla neobyčejně silná Blackbird, kterou McCartney odzpíval sólově na vyvýšené platformě. Jednoduché, ale převelice účinné.

Celý večer se nesl v mírně nostalgickém duchu. Vědomí toho, že je to dost možná poslední příležitost slyšet v originálním podání Yesterday, Band on the Run, Maybe, I’m Amazed, bylo všudypřítomné. Snaha chytit každé slovo, každý pohyb, každý vtípek, každý tón byla až poněkud svazující, jakkoliv byla každá píseň odměňována bouřlivým potleskem a beatlesovské hity zpívala celá hala. Publiku scházel pohyb, fascinace legendou převážila snahu o tanec.

McCartney přes svůj věk sršel energií, pohybovou show přenechával mladším spoluhráčům, které hraní po boku legendy očividně baví. V jeho věku by stačil suše profesionální výkon, ale to by nebyl Paul McCartney. V Praze předvedl show v plném nasazení, radostnou, optimistickou a nezatíženou starostmi. Počítám, že ten večer bylo v hale pár tisíc splněných snů. A tak to má být.