Siesta před koncem světa (Svdestada & co.)

Úsměv, špinavá pasáž, úsměv, blastbeaty. Nádech v sotva znatelné pauze mezi skladbami a znova. Crustové koncerty jsou málokdy zábava v tom pravém smyslu slova, madridští Svdestada ale ukazují, že to jde. Zatímco jejich hudba je plná negativ, stage presence vyzařuje vášeň a nadšení. Energie, se kterou se čtveřice pohybuje po pódiu, je stejně poutavá jako frenetické skladby, které v překotném tempu vrhají do publika. A tato kombinace vytváří silně poutavý výsledek.

Nebyl to jen další útok na sluchový aparát. Svdestada mají temperament a vlastní tvář. Stejně jako jiné podobné kapely zvěstují nevyhnutelný rozpad světa, jejich žalozpěv spíš než monotónní podupávání a kývání hlavou doprovází trhavé pohyby napodobující prudké změny temp.

Frontman Jorge Urosa se nezastaví ani na vteřinu. Hudba se z něj dere v podobě bodavého řevu a neustále ho udržuje v pohybu, když nestoupá na odposlech, sestupuje mezi lidi. A když zrovna nekřičí, usmívá se. Vrací mu to kytarista Fernando, načež začnou křičet další intenzivní pasáž, mikrofon nemá, řve si hlavně pro sebe. Je to divoký, precizní set skupiny, která vypadá jako ta nejšťastnější na světě. Je těžké netěšit se s nimi.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Zatímco Svdestada vydali poslední desku před více než rokem, Märnø, kteří hrají před nimi, se z nové nahrávky těší teprve pár dní. A Sibiř je jedno z prvních míst, kde ji moravští crusteři nabízejí živě. Na Via Incognita přitom do žánrového základu přidávají blackmetalové kytary a bubny a obzvlášť ve svižnějších pasážích, kde vyniká zřetelný kytarový zvuk, to Märnø opravdu šlape.

Přes tvrdý a temný zvuk se v Märnø ukrývá naděje a víra v lidské dobro. Ukazuje to jak intro s Werichem odříkávajícím známé: „Mít rád lidi, a milovat lidi, to je to celé tajemství. A jediný recept na štěstí,“ tak autorské texty. „Utichl hlas mezi řádky v době. Každý má svůj čas – já ho dávám tobě.“ Raudis při přednesu přechází z hlubšího growlu do pichlavého křiku a snadno přehluší i hlasitou hudbu, zároveň je mu pořád celkem rozumět. A procítěné texty nahání pětici plusové body.

Crustovou siestu zahájili ještě o něco dříve bratislavští Rana. Jejich přístup k žánru byl ten nejpravověrnější a zároveň nejvíce ponurý, v porovnání s těkajícími Svdestada a se skvělými přechody a změnami tempa v hudbě Märnø ale také nejjednotvárnější. S postupujícím večerem se tak slovenská ozvěna poměrně rychle vytrácela. Úplný závěr patřil polským Moira, které už jsem nestihl. Ve chvíli, kdy se za mnou zavíraly dveře a sálem se rozezněl zvučný a mrazivý hlas zpěvačky Pauly Pieczonkové, mě bodl osten lítosti.