Síla zvyku (Jarboe)

Čas ukazuje za pět minut koncert a pod pódiem je zbytečně moc volného místa. Muž číslo jedna: “Kde jsou všichni ti vysokoškoláci v kostkovaných košilích a s patkama na hlavě? Na kdejakou pičovinu si zajdou, ale když přijede konečně pořádná muzika, tak nic.” Muž číslo dvě přikyvuje a muž číslo jedna ví: “Škoda mluvit.” Stejně tak bychom se ale mohli ptát, kde byli tihle dva a jejich kumpáni, když v sobotu do brněnské Prahy dojeli Mohammad. Bylo tam tak dvacet lidí, včetně barmanů. Škoda mluvit.

Father Murphy nastupují před poloprázdný parket, ovšem povědomé obličeje z koncertů Swans nebo Killing Joke tvoří dychtivé publikum. Pamětníci, na které v Kabinetu často nenarazíte, reagují od začátku patřičně a ženou okultní dvojici k velkému výkonu. Freddie a Chiara jsou propojeni intenzitou přesahující jakákoli intimní spojení, na pódiu jsou uzavřeni v bublině, do níž může proniknout jen potlesk mezi písněmi. Nonverbální a mimosmyslové dorozumívání je až hmatatelné, přesto lze komunikaci sledovat jen nezúčastněně. Fyzické přesahy přichází spolu se zvukem, ale k tomu tentokrát nedošlo. Hlasitost během úvodní části Father Murphy si zasloužila vyšší hladinu.

Jarboe, gotická divoženka z dob The Living, je minulostí. Zpěvačka jako víla, oděná do noční oblohy beze hvězd a s odbarvenými vlasy, vplouvá na stage. Jedinečná vokalistka má ještě decentnější nástup než její kolegové Freddie Murphy a Chiara Lee, kteří se stahují do pozadí. Komorní šepot a odříkávání intimních příběhů střídá intenzivní přednes, sálem zní sténání i působivý vokál se syrovým doprovodem. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že jsem čekal víc. Jak v případě prožitku, tak délky vystoupení, které se včetně předehry italské dvojice vešlo do necelé hodiny.

Publikum se během setu rozrostlo do sympatických rozměrů, ale návyk na časový standard předkapela v devět, headliner v deset, udělal svoje a nic na tom nezměnilo ani oznámení pořadatelů na eventu. A to můžou být všichni rádi, že se nezačalo v osm…