Silou osobnosti (Paul Simon)

Bucketlist je dlouhý, jména z něj ale mizí. Nakonec žiju ve skvělé době, stále lze s trochou štěstí zajít na koncert veteránů, kteří už v hudebních dějinách nezmizí. Koukat vpřed, ohlédnutí k základům neuškodí. A přesně do kategorie vysněných patřil Paul Simon – nakonec přijel a v pražském Kongresovém centru si naplánoval hned tři koncerty. Byl jsem na tom prvním.

Simon přivezl program složený ze dvou rozdílných částí. První tvořila suita Seven Psalms, půlhodinový hudební útvar, který k autorovi přišel ve snu. Opakující se kytarový motiv, jednotlivé verše. „V podstatě je to moje vnitřní polemika o víře a nevíře,“ říká písničkář v dokumentu In Restless Dream. Vážný kus s minimalistickou instrumentací postavený na slovu je posluchačsky nelehký už na albu – živá podoba vyžaduje soustředěné publikum.

Čtyřiaosmdesátiletý muzikant v obleku bez kravaty se, po krátké vzpomínce na první vystoupení v Praze a představení konceptu večera, usadil na barové stoličce. Křehký hlas zbrázděný stářím, někdy se třesoucí, jindy pevnější, byl pokorně křehký i upřímně odhalený. Tohle jsem já, chlap, který si uvědomuje svou smrtelnost, tady mě máte, jako by říkal. Po prvním bloku přišel potlesk, ale i rozpaky, a některá místa v sále už zůstala nezaplněna.

Po přestávce nastoupil dočista jiný Simon. V tričku, rozevláté košili a džínách, s kšiltovkou na hlavě, uvolněný, rozverný. Ani barovou stoličku už nevyužil. Když se rozezněly první tóny skladby Graceland a desetičlenná kapela měla poprvé za večer možnost se do toho pořádně opřít, stál za mikrofonem, s kytarou. I hlas byl jistější.

A najednou se z vážné intimní chvíle, která překračovala běžný koncertní rámec, stal energický večírek, který nešlo pozorovat jinak než s úžasem. Paul Simon si hrál, před Homeward Bound ještě z éry dvojice Simon & Garfunkel provokoval krátkými kytarovými vyhrávkami z dalších písní slavného dua. Vrátil se k historce s Václavem Havlem, neplánované vystoupení v roce 1990 totiž odehrál na vypůjčenou kytaru Dagmar Andrtové-Voňkové. Do ruky se mu dostala s kapodastrem, který sundal a odvezl, teď ho Voňkové v publiku vrátil. Nádherný moment.

Opravdovost vystihuje celý večer. Simon je jedna z největších žijících písničkářských osobností, legenda, pamětník časů, kdy hudba fungovala úplně jinak. Ale jestli mu něco schází, je to hvězdnost. Působil jako uvolněný chlápek od vedle, který se při děkovačce nebojí přijít až na kraj jeviště a třást si rukou s lidmi, zkušený muzikant, který si je vědom svých limitů a s vlastní hudbou si dovede přirozeně pohrávat – třeba když hitovou Slip Slidin’ Away posunul směrem k blues nebo když poprvé po čtvrtstoletí zahrál Darling Lorraine. Několikrát se k newyorskému písničkáři připojila jeho manželka Edie Brickell a hlavně v Under the African Skies to mezi nimi krásně láskyplně jiskřilo.

Objektivně lze Simonovi vyčítat, že „už mu to nezpívá“ – což byla výtka, která zaznívala od části publika, která se začala balit se skončením hlavního bloku. Není to fér, Simon není Cohen, který zrál úplně jiným způsobem. Muzikant dokázal zhruba tříhodinový koncert, s přestávkou, utáhnout silou osobnosti a energií písní, co neztrácí sílu. Předposlední The Boxer i tečka v podobě Sounds of Silence, které zahrál sám, nasvícený jedním bodovým reflektorem, jsou chvíle, které si v srdci ponesu ještě dlouho.