Skarifikace hlukem. Swans.

Když téměř každý riff trvá deset minut, tak mu musíte sakra věřit, abyste s ním předstoupili před publikum. Když intro trvá dvacet pět minut, tak musíte publiku sakra věřit, že to zvládnou. Swans si věří, mají proč, snad o žádné jiné kapele nekolují tak superlativní historky, co se týče živého vystupování. A ano, jsou oprávněné. Swans jsou správňácká kapela a kytaristi mají ideální pedalboard: volume pedal a ladičku. Swans jsou správňácká kapela a mají vlasatého Vikinga, co se pohupuje s dulcimerem. A šklebícího se Christopha Hahna, který žvýká jak na tripu. A Michaela Giru. Génia.

Co Pharmakon? „Jakó, já mám rád noise, ale tohle se přece nemůže nikomu líbit. Ty lidi tleskaj jen proto, že se to patří.“ Kecy u baru, Pharmakon zabila. Chaotické nahrávání smyček jejích skřeků a v pozadí mlácení do plechové desky zboostrované k nepoznání. Krásný kontrast, organický industriál. A do toho hysterické pobíhání mezi publikem a řvaní do obličeje. Mělo to intenzitu, hlasitost a bylo to nepříjemné, tedy vše potřebné k supportu Swans. Samozřejmě, v jiném prostoru s jinými světly by to bylo zase o něčem jiném, ale právě proto chci jít znovu. Na Pharmakon, na Swans.

Jsem srab. Špunty jsem vyndal jen na dvě věci, první a poslední. Ale pokud si nechcete na Swans ničit sluch, tak jsou vám špunty taky na dvě věci. Jenže kdyby to bylo jen o hluku... To bych třeba dokázal odejít na záchod s tím, že jak jsem z hlukového bazénu vyšel, tak do něho zase skočím. Ale ne, bál jsem se, že pokazím kouzlo, že si přetrhnu niť spojující mě s hromadnou spirituální orgií. Stejně tak jsem měl strach, když Pravdica odpálil hlavu. Ne o hlavu, náhradní byla hned vedle, s takovými věcmi se musí počítat, ale jak navázat? Bez problémů, sice skladbu nedokončili, tuším Apostate, ale za pár minut jako by se nic nestalo. Seance pokračuje.

Odsekávaná basa v A Little God in My Hands každou notou praští do břicha, s nahrávkou neporovnatelné, leda bydlíte na samotě u lesa a brácha má tekkno soundsystem. Oh shit and blood, forever love! Texty má Gira na stojánku od not a očkem po nich pomrkává - úsměvné, nestandardní, ale pochopitelné. Ve stavu, ve kterém se nachází, určitě není těžké zapomenout jméno vlastní kytary, natož pouze lehce se variující opakující se verše. Je zřejmé, kdo je tady ten, jehož každý pohyb spoluhráči sledují, kdo ukončuje skladby skokem, diriguje rytmické změny, počítá takty, upravuje hlasitost, kočíruje psychedelickou mašinu na hluk a vede ji k hudebnímu orgasmu.

Fuck Putin. Fuck mother, father, sister. Stěna hluku na závěr, Lucerna se otřásá v základech, různé druhy prožitku viděné ve tvářích, ale každý má ty nekonečné repetice motivů vryté hluboko pod kůží, v podvědomí. Nikdo nezůstane lhostejný. Hromadná skarifikace hlukem. I’m a black hole man now.