S(k)eptik a jeho svět: Magor U Magora

To jsme zase někam vlezli. Sklep na olomouckém Dolňáku. Vlhko, smrad a mlha, co by se dala krájet. Bání všichni, někteří i dvě naráz. Omladina, holčičky v minišatičkách. Na čepu pelhřimovskej Poutník, odrbaný stoly a lidi, co blbě čumí. Luxusní špeluňka, co vám budu. Kapely z MMM nejsou žádný ořezávátka a netvrdím, že musí hned vyprodat Jazz Tibet, ale tohle už byl krapet kentus. O půl deváté protnuli plesnivinu oběžné dráhy Planety. Borci nahodili kvádra ve spižírně za barem a šli se prát s mizernou akustikou a zvukařem, který nebyl.

Kapela lásky, syrová romantika. Orel fousatý je fenomenální kytarista s hodně zajímavým vokálem, no James Dean Bradfield hadr. Skromný, nenuceně suverénní projev, tremolo jako penis v jemné masturbaci, pod sebou výkladní skříň shoegazeových udělátek. Jenže Bejbiše ani miliónem krabiček nenahradíš a ta druhá kytara tam citelně scházela, marná lásky snaha. Jedna nová skladba, Vlci v pozměněném aranžmá, Pod nocí nad ránem, 68, nakonec dobrý, hodně dobrý, ale půl hoďky a šlus. Basák se musel poroučet na noční rychlík.

Dál už se o zábavu starají Indoš s Palmou a jejich LETO. Vadná kabeláž a chybějící redukce se řeší skoro hodinu a následná dvacetiminutovka klávesových přehmatů a nefunkční techniky vyznívá strašlivě rozpačitě. „Indoš, pičo, pojď hrát!“ volá něžně Palma souputníka na scénu. Struny svého pána naštěstí poslouchají, i tichý dívčí zpěv se zděnou kobkou nese kupodivu velmi obstojně. Za statečnost palec nahoru. Držte se, ať neskončíte jako studiová kapela. Byla by to škoda.

Jdu na vzduch. Teploučko, úplněk. Venku nacamranej borec s igelitkou vymýšlí, kam by složil obsah střev. Miluju Olomouc. Na Syrupy už čeká jen hlouček nejvěrnějších, jasný, lidi přišli hlavně na Planety a zítra se jde do školy. Velká chyba! Jablunkovské trio to mydlí jak smečka dobrmanů urvanejch ze řetězu. Echtovní garážová řežba. Nejsou lidi, není zvuk, nevadí. „Já se vůbec neslyším!“ hlásí frajer od basy. „To já slyším jenom sebe!“ kontruje kytara. Zaclona to nevěřícně sleduje od bicích, jako by se těšil, až to bude mít za sebou. Nejenom že dobře vypadá, ale navíc to fantasticky míchá, i s napůl zrušeným kopákem, prosím pěkně. Radost koukat se mu pod ruce.

Škoda, že to celé zabil zdejší maestro buranissimo forte. Ožralej a zhulenej jak sádrovej ježek začal hrát s kámošema starou dobrou klubovou pošťuchovačku. Chudák nepochopil, že tohle fakt nejsou UK Subs na předměstí Birminghamu před dvaceti lety. Kluci jsou kluci, až na to že jejich nadšení pro sexuálně frustrovanou strkanici už nikdo jinej nesdílel. Ze všech nejmíň asi slečna s fotoaparátem, co po jedné ráně hodila luxusní rybičku a zaryla nos do betonu. Jo jo, děsná sranda, ty vole. Už během Planet foukal ten chuj Orlovi travku přímo do ksichtu a Indošovi pak fundovaně tunil knoflíky na ampu. S ostentativně vystrčeným dotykáčem a výrazem ředitele zeměkoule. Nevadilo by, že ten tragéd dělá debila ze sebe, ale totálně tím degradoval dojem z kapel, který celej ten večer odmakaly. S takovou ho příště vynesou v zubech. Po kouskách.