Skrytý půvab kakofonie

Znáte lidi, co si na nástupištích úzkostlivě zakrývají slechy před lomozem přijíždějícího rychlíku? Tak nikdo z nich by ve vyhlášeném ostravském hardcore café neměl šanci, ne pokud by si nezalil zvukovody voskem jako posádka hrdinného Odysea při plavbě kolem Ostrova Sirén. Parta Chee Chaak Tips tentokrát zasvětila páteční noc hlukovým skrumážím a pozvala kapely, které rozhodně nejsou pro každého. Přesto si do Planu B našla cestu velmi slušná návštěva dychtící po zvukové očistě. Různorodost co do věku i vzezření je vždycky příjemným bonusem.

Většinou ve zdejší hudebně-pivní oáze nikdo nikam nespěchá, tentokrát se ale zvučilo o sto šest už od deváté večerní a příchozím se nabízely výjevy jak z časopisu „Hudební závislák“. Bubeník z Poino, oddán profesi, nervně naklepává paličkami stehna, odklizen v maximálním soustředění pozornou tour managerkou stranou od hlučícího davu. Frontman v osamění sbírá síly v backstagi ve společnosti várnice. Zarostlý basák ze Staeru posrkává černého turka a obřadně vytahuje nástroj z kovaného futrálu. Všude bedny, kabeláž a další nezbytné muzikantské harampádí. Pedalboardy jako by vypadly z výstavy sběratelů obskurních sestav pastiček na myši, tohle bude mocné. A taky že jo.

První šla na věc trojčlenná stavangerská enkláva Staer. Potemnělé tóny basy, pak další a rychlejší, přirážející bicí, zvuk nabírá na síle. Lidi stojí jak přikovaní, krom několika pozobávajících hlav není nikdo schopen dramatičtějšího pohybu. Do rychlíku za jízdy přistupuje skřípějící kytara a máme tu tvrdou experimentální session na bázi free jazzu. Absence pravidel je však zdánlivá, rachot má dokonale propracovanou strukturu a zaposloucháte-li se opravdu pozorně, rozeznáte v řinčivém hromobití jasnou symetrii, milimetrovou přesnost i vybičovanou pravidelnost noise rocku. Od posluchače je vyžadována absolutní koncentrace, kdo ztratí nit, už ji nenajde. Pojmy místo a čas pozbývají významu. Jako by každý hrál svou vlastní skladbu a se spoluhráči se potkal vždy jen na několika záchytných bodech. Místo líbivých refrénů nabízí trio mladých Vikingů instrumentální inferno. Během setu pijí jen čistou vodu a za celou dobu neřeknou ani slovo. Sonický rituál netrvá dlouho, víc by toho boltce přítomných stejně

nedokázaly pojmout.

Po pauze opanují pódium Poino, trojčlenka přísných matikářů z Londýna. Jejich set je v porovnání se Staer o poznání písničkovější, k nálepce „user friendly“ má však proklatě daleko. To ty kytarové nálety připomínající cirkulárku, nárazové změny tempa a basa, která je chvílemi příjemně groovy, ale povětšinu času nad námi krouží jak zlověstný bouřkový mrak. Songy se zarývají do masa intenzitou řeznického háku. Místo melodií jízda po struhadle, místo rozhřešení štiplavá melancholie. Hlas Gavericka de Vise mi hrozně připomíná Scotta Kellyho, je z něj slyšet zádumčivý nadhled i trpká životní zkušenost. Jeho žlutá lampa přilípnutá na stojan od mikráku odhaluje nejednu jizvu na těle kytary a předvádí praktickou ukázku vyhranosti, bubeník potí krev a nestíhá otírat zamlžené brýle. Kvůli stagi poseté repráky se basák dokonce musí usadit dole mezi diváky, ovšem ničemu to nevadí. Naopak, už tak intenzivní zážitek umocňuje nepředstíraná bezprostřednost a respekt k publiku. Je před půlnocí a noční Ostravou se rozléhá zvuk policejních sirén a spokojené vytí osazenstva Planu B. Podzim jako když vyšije.