sleepmakeswaves - Hodina jako nic

Sleepmakeswaves se vrátili na místo činu ani ne po roce. Po skvělém květnovém vystoupení v pražském NoDu se letos zastavili na kopci nejzaslíbenějším. Předvoj jim dělala neméně provařená jména z Tides from Nebula a postrockovou náladu míchali pouze progresivní Skyharbor, původem z Indie. I přes brzký start se Sedmička zaplnila více než dostatečně.

Tides from Nebula jsou u nás pomalu jako doma, takže se už ani neobtěžují s angličtinou. Trochu s podivem vystupovali jako první kapela večera - ve Vídni a Budapešti hráli jako headlineři. Polská čtveřice už drahnou dobu jede svůj standardní set bez nějakých extravagancí nebo nových songů, od posledního Eternal Movement uběhly už dva roky, ale o dalších studiovkách ani zmínka. Setlist ovšem nenudí, a i když se během setu kýve jen pár hlav, potlesk je vždy bouřlivý. Že tahle polská megastár hrála jako první, může být poněkud nepatřičné, ale hned u druhé kapely jsem pochopil, proč je dramaturgie poskládala právě takhle.

Upřímně jsem nevěděl, co od Skyharbor čekat, takže mě překvapila nadšená reakce publika hned při nástupu. Skyharbor je indicko-americko-anglická kapela, která hraje progresivní metal s čistými vokály à la Periphery. Hned po druhé písničce se dav "urval" (rozuměj, víc lidí kývalo hlavou), za sebou jsem slyšel zpívané sloky a refrény, spousta lidí si natáčela na telefon celé skladby. Ve Skyharbor totiž zpívá Daniel Tompkins z TesseracT, kterého bych ani nepoznal. Trochu znejistil jeho výrok, že rád plive a že kdo stojí v prvních řadách, tak to schytá, případně, že kdo chce, může otevřít pusu. Publikum reagovalo rozpačitě, tak se jelo dál. Kapela si to užívala, všichni skotačili s nástroji v prostoru Sedmičky a naprázdno zpívali fráze typu "you don't need to fight it, let it go". I když mně to nesedlo, publikum se mohlo přetrhnout. Objektivně velmi kvalitní set, který by se šikl na obscurovské minifesťáky do Rock Café.

Australští sleepmakeswaves jsou jedna z nejupřímnějších kapel, které jsem kdy potkal. I po tolika letech jsou stále vyjukaní z toho, kolik lidí na ně chodí, a že je ještě vůbec někdo poslouchá. Jejich popularitu podtrhoval fakt, že na prodej už neměli vůbec nic. "Máme už jen cédéčka a dvě trika, z toho jedno v esku." I když se zprvu potýkali s drobnými technickými problémy, nabitý set odpálili úvodní Perfect Detonator (sic). Většina setu se vůbec skládala z vynikající loňské desky Love of Cartography, a minimálně přední řady ji měli důkladně nastudovanou. Jak už to bývá, kytarista Otto s basákem Alexem hráli téměř v publiku, Otto často pořvával, stržen atmosférou, do nejvyhrocenějších části skladeb. Po druhé Traced in Constellations jste mohli ždímat triko, ale kapela nepolevila. Při dalším technickém problému Alex od srdce poděkoval všem, co přišli, a člověku, který dal celou jejich diskografii na YouTube.

Vystoupení v uvolněném duchu, místy kapela vtipkovala, že neví, co hrát dál. Hodina jako nic a všichni se loučí zbroceni potem. Za chvíli: "My jsme tohle nikde neudělali, ale máme ještě pár minut." Jako přídavek How We Built the Ocean. Sedmička je v plamenech. Pogovat na post-rock není problém. Nevím, proč se to nedělá odjakživa.