Slim Cessna´s Auto Club a šeptání v mosh pitu

Do Lucerny se po dvou letech vrátila denverská kultovní kapela hrající alternativní country. Dva roky zpátky se mluvilo o koncertu roku a mluvit se o něm bude i letos. Den po komorním vystoupení čtveřice členů pod hlavičkou Denver Broncos UK v žižkovském Bajkazylu se už kompletní skupina představila na regulérním koncertu jako Slim Cessna’s Auto Club. Předskokana jim dělali česko-američtí The Moonshine Howlers, společný projekt členů několika kapel (Insignificant, Jonestown, Twisted Rod, The Rocket Dogz, Phantoms on Fire), který nejspíš vznikl s upřímnou touhou vzdát poklonu svým oblíbeným (nejen) country interpretům a společně to na pódiu pěkně rozjet.

Nedostatek originality v původní tvorbě rozhodně vynahrazoval drajv a nasazení. Jejich muzika byla jakýmsi crossoverem mezi country, rockabilly a celtic punkem, u všeho jste měli pocit, že už jste to někde slyšeli, ale nevadilo to ani trochu. Technicky skvěle zahrané songy fungovaly hlavně v momentech, kdy se jednotliví členové předháněli v sólové hře nebo když kapela sáhla po coveru. Došlo tak i na legendu outlaw country Boba Waynea, ovšem publikum definitivně strhla až předělávka Ace of Spades legendárních Motörhead s parádní banjo vyhrávkou. Dělat předkapelu je občas nevděčná práce a v tomhle případě to platilo dvojnásob, ale The Moonshine Howlers se toho zhostili se ctí a poprvé toho večera zlanařili lidi od baru k pódiu.

Jakmile se ale v nosferatu stylu připlížil Jay Munly aka Munly Munly a hlubokým hlasem prohlásil "Jesus is in my body but my body has let me down...", bylo vymalováno. Zvlášť když je Munly s vizáží člověka v posledním stádiu tuberkulózy dokonalým vyobrazením těchto slov. A i přesto, že jsem udělal vše proto, abych si z koncertu něco pamatoval, jakýkoliv odpor byl marný. Zbytek výborného setu se slil do divoké projížďky nejenom zákoutím věřící duše cloumané lidskými vášněmi, ale také novou evropskou výběrovkou An Introduction for Young and Old Europe, vydanou pod hlavičkou vydavatelství Glitterhouse. Slim Cessna swingoval na kraji pódia, leckdy i pod ním, Jay Munly klečel a deklamoval bohu, Lord Dwight Pentacost neuvěřitelně vazbil na banjo i dvoukrkou kytaru, basák v bílém obleku působil jak z Elvisova kokainového snu a Rebecca Vera hrála na klávesy a steel kytaru ("Na kterou mě dva měsíce zpátky naučil chlápek, který byl v kapele přede mnou."). Munly s Cessnou v duchu "Get a little higher", svérázné divácké projevy ze zdánlivého klidu balkonu, Cessna šeptající v pitu pod podiem – a následně s hudební explozí diváky vystřelený zpátky. Vzpomínání na dětství fotbalového fanouška Slovanu Liberec a nekonečné čekání na hráče kvůli podpisu v momentě, kdy si člověk po koncertě nechá od kapely podepsat plakát a nechá se vyfotit se Slimem Cessnou. Dvakrát.

V dnešní době bezvěrců Slim Cessna’s přitáhli do semeniště (hudebního) zla, obecně známého jako diskotéka, trochu té čisté víry, temného gospelu, punkové modlitby, jejíž srdce bije v jedinečném rytmu country. Iniciační zážitek, který už v dnešní době nečeká na prknech kostela, ale na pódiu music baru. A jde to i bez hlásání zaručeného vykoupení. Slim Cessna’s Auto Club dokonale kloubí kovbojskou a kazatelskou poetiku se skvělou a naléhavou hudbou, u které není problém upadnout do transu. Ať už nehnutě nebo s choreografií podomního vymítače ďábla.

Odpovědi na dvě zásadní otázky závěrem. Může být cool chlápek s obří podobiznou Ježíše na kytaře? Může. Jeden z koncertů roku v lednu? Ano.