Severní slipové zářezy Dennise Lyxzéna a AC4

Sever Švédska. První jarní sobota večer, -14 centigrádů. Ohlášená degustace druhé placky hardcoreových AC4, aktuálního projektu hlasivek a paliček Refused Lyxzéna a Sandströma, svolává do klubu Scharinska, novoromantické vily, do srdce lokální alternativní hudební scény a domovské scény labelu Ny Våg Records, početnou úderku v černém a flanelovém. Všudypřítomný zákaz kouření, na čepu i Starobrno za 65 SEK a na stropě křišťálový lustr. V předsálí a na baru se to hemží jako u regálu se zbožím s těsně prošlou trvanlivostí u nás v Tesku. Příjemné místo, člověk nechodí na hc/punkovou tancovačku do podobných prostor každý den. Tyhle zdi už ovšem slyšely to nejlepší ze zdejší hyperaktivní tvrdé scény.

S jedenáctou se rozsvítila stage a lokální vodnictvo Mexicoma se jalo rozehřát prořídlé publikum topením ve stonerrockové mlze. Střihli si sedmiskladbový anglicky zpívaný set, který přihlížející staticky odzívali. Z hlukové stěny tří kytar a basy by se dala vypíchnout zimomřivá 5.27. Nevýrazné, snadno zaměnitelné kusy ovšem vynahrazoval velký počet plnovousů, dřevorubeckých košil, úsměvných chlapáckých gest a kytarových onanií. Mexicoma znamená malátnost po přejedení mexickým jídlem. V pořádku, akorát bylo na talíři přespříliš fazolí a málo chilli.

Jeřáb s bourací koulí začal úřadovat těsně po půlnoci. AC4 otevřeli svůj večer úvodní důvěrně známou Detonate a straight-edge vegan Lyxzén sebou začal divoce zmítat na nevelkém pódiu, jako když pochčijete chobotnici. Kytarová chumelenice, pohyby pánví Micka Jaggera na dexedrinu, točení mikrofonem a bujarý tělocvik mezi odposlechy. Prvotřídní hardcore punk exportní kvality.

Burn the World, titulní skladba aktuální desky inspirovaná pobytem v Černobylu a pojednávající o selhání evropských energetických opatření, plynule navázala svým hektickým tempem. Dav se začal komíhat a probouzet z mírného prvotního uhranutí způsobeném nekompromisním nástupem a divokostí zpěváka. Neangažovaný verbální projev a vtipkování mezi písňovými sety („Klidně si půjdu se svými názory o energetice a světu sednout na večeři po Nobelovkách.“) bizarně kontrastoval se zběsilým nasazením kapely.

Postupně byla ke slyšení téměř celá aktuální deska, samozřejmě se zápalnou šňůrou poga „Your world is not my world“ z Extraordinary Rendition, proložená zásadními plnotučnými kusy z debutu jako Die Like a Dog, Fuck the Pigs a Let’s Go to War. Osobně nechápu protest proti policii, švédské švestky se totiž zdají být v porovnání se svítivými patrolami v české kotlině neviditelné. O 75 minut, bezpočet obřích koláčů v podpaží a dva přídavky později se kapela dočkala zasloužených ovací.

Kdybych měl v těle větší množství estrogenů, zamiloval bych se do Dennise Lyxzéna. Kluk, který na škole dostával slipový zářez za jinakost, zvedl v Refused roku 1998 s Shape of Punk to Come hudební veřejnosti obočí tak, že nestačilo spadnout. Rozhodně ne ve čtyřiceti s AC4. Hardcore jako přirozená součást života.