Slyšet krev a vidět hudbu (Festival otrlého diváka)

Předsálí Kina Aero zaplnila monstra, ukřižované kostry mutantů a rozčtvrcená panenka Barbie. Začal Festival otrlého diváka. Přehlídka těch nejlepších divných filmů odstartovala v úterý slavnostním zahájením: po pódiu křepčila čtveřice zaměstnanců kina na znělku Beverly Hills 90210. Zaplněný kinosál aplaudoval. Luke Perry se obracel v hrobě. Mohlo se začít.

Film Vládci Chaosu se inspiruje příběhem metalových legend Mayhem a Burzum, které se krom hudby proslavily zapalováním kostelů a brutálními vraždami. Násilí tvoří jádro filmu. Jeho původ vidí v soutěžení zakladatele Mayhemu Euronyma a basáka Varga o to, kdo je tvrdší metalák. Ironický pohled na hudebníky kontrastuje s naturálností, jakou film násilí vykresluje. Třeba sebevražda zpěváka Mayhem Pelleho, při které si v detailním záběru kamery postupně rozřízne předloktí a krk, aby si nakonec ustřelil hlavu, vyhnala několik diváků ze sálu. A když se Euronymova slečna s láskyplným pohledem ptá: „Na co myslíš?“ odpoví ji úžasná hororová sekvence jeho vzpomínek. Přestože motivace postav v pozérské interpretaci často nedávají smysl, film má vtip a zasahuje přepjatou stylizací.

Středeční večer v Aeru navázal na hudební tematiku, ale vynechal krev. Double feature představil snímky upřednostňující vizuál před příběhem.

Hrdinky nigerijského snímku Hello, Rain pomocí „černé magie a technologií” vyrobí kouzelné paruky. Zelená Philo a červená Coco použijí svůj mocný módní doplněk ke vlastnímu prospěchu. Modrá Rain se je snaží zastavit. Absurdní dějové zvraty balancující na hraně trapnosti dovedou tři postavy k závěrečnému střetu. Výrazně stylizované prostředí s přemírou slow motion těží z kontrastu futuristických superhrdinek a zaostalostí afrického světa. Na Nollywoodskou produkci ohromující výprava a kamera učaruje, stejně jako hromada hlášek v kouzelné nigerijské angličtině.

Hlavním bodem večera byl lyrický experiment Fonotune: Elektropohádka. Snímek rezignuje na tradiční filmové postupy: nemá děj, postavy se nevyvíjí. Místo toho představuje propracovaný dystopický svět, jehož ústředními motivy jsou analogové pásky a sluchátka s anténkami. Z množství odkazů na osmdesátkovou popkulturu nebo ekologickou krizi je dost dobře možné vyčarovat velké množství interpretací, jak na debatě po projekci demonstrovali diváci. Sled geniálních obrazů (třeba akustického koncertu rockového tria na elektrické nástroje) je však nepotřebuje. Analyzujícím divákům nakonec zformuloval ponaučení Elektropohádky přítomný producent Schnell: buďte v dnešní digitální době trochu víc analogoví!