Smutně veselé loučení Trevora Powerse

Ne webu The Guardianu vyšel nedávno článek, v němž se Fink vyznává z lásky k Praze. Mezi kluby, které ho zaujaly, jmenuje i MeetFactory, kde měl loni svůj poslední pražský koncert. Idealističtěji založení lidé z hudební scény na smíchovské kulturní centrum hledí trochu skrz prsty. Vadí jim zejména fakt, že MeetFactory je pravidelným příjemcem štědrých grantů hlavního města. Hudba sice není jedinou náplní programu klubu, není ale pochyb, že bez grantové podpory by hudební dramaturgie MeetFactory vypadala úplně jinak. Určitě by v ní nebylo tolik místa pro středně velké koncerty umělců, kteří tvoří jakýsi mainstream uvnitř alternativy.

Takovým umělcem je i Trevor Powers, který tvoří hudbu pod jménem Youth Lagoon. Teda tvořil - krátce před pražským koncertem oznámil Powers konec téhle kapitoly svého života, takže se jeho tuzemská premiéra stala zároveň i derniérou. Nezasvěcený návštěvník MeetFactory ale neměl nejmenší důvod považovat koncert za nějakou smuteční slavnost. Vážné momenty se střídaly s výbuchy energie, na které Powers reagoval frenetickým přecházením po pódiu a rozhazováním rukama. Když zrovna nepředváděl tuhle autistickou variantu tance, trávil čas za klávesami, odkud dirigoval své spoluhráče.

Přes perfektní sladění celé kapely bylo jasné, že je to právě Powers, kterého tu všichni poslouchají na slovo. Sem také směřuje jediná drobná výtka ke koncertu - skladby Youth Lagoon mají daleko k přímočarým popovým songům, což lze při živém provedení řešit buďto věrnou interpretací jejich albové podoby, nebo naopak ponechaním prostoru improvizaci. Powers a spol. zvolili první přístup, takže jste se zavřenýma očima mohli mít občas pocit, že nejste na koncertě a že jen někdo pustil hodně nahlas desku Youth Lagoon. Asi nejbizarněji zněla tato doslovnost ve skladbě The Knower, která stojí na motivu trubky. V MeetFctory však zněla ke škodě věci trubka pouze nasamplovaná.

Jinak se ale večírek povedl. Milé bylo už úvodní vystoupení čtyřčlenné kapely The Mild High Club, která retro náladu lehce psychedelického indie rocku podtrhla i přiléhavými pódiovými kostýmy. Sama kapela je z rodu těch, které asi nikdy nebudou plnit velké kluby a spíš zůstanou záležitostí pro fajnšmekry. Jejich hudba má ale vzácnou schopnost přenést posluchače do jiné časoprostorové dimenze. Kdosi o ní napsal, že se jedná o perfektní soundtrack k povídání na baru – zapomněl ale zmínit, že ten bar se nachází v noře králíka z Alenky v říši divů a že k jeho štamgastům patří roztodivná společnost Stevem Zissouem počínaje a Admirálem Ackbarem konče.