Snaživý student Bonamassa

Joe Bonamassa už dávno není tím zázračným dítětem s kytarou, které před drahnými lety oslňovalo vedle bluesových hvězd formátu B.B. Kinga. Nyní je tou hvězdou sám. Jeden ze současných kytarových velmistrů, podle mnohých možná dokonce to nejlepší, co je aktuálně v oboru k dispozici, se po dlouhých devíti letech vrátil do Prahy a vyprodal Forum Karlín. Oprávněně? Jak se to vezme.

U příležitostných posluchačů blues(rocku) platí Bonamassa za kvalitativní vrchol – a těch bylo ve Foru spousta. Zpochybňovat jeho techniku nebo schopnost napsat chytlavý song, který není – a to ani v živém provedení – jen suchopárnou exhibicí, by bylo trestuhodným kacířstvím. Na druhou stranu, pokud bychom Bonamassu postavili do řady ke „kytarovým bohům“, ať už těm žánrovým, jako je Eric Clapton, Albert King, John Mayall nebo Derek Trucks, nebo těm stojícím mimo, jako Mark Knofler, Jimmy Page nebo z mladší generace Jonny Greenwood, vyplyne jedna věc. Bonamassovi schází vlastní ksicht. Po celé dvě hodiny mi v hlavě blikalo slovní spojení „snaživý student“. Ne, Bonamassa není epigon, jen nedokázal do své, jakkoliv znamenité hry otisknout pocit něco „vyššího“. O to je paradoxnější, že s principálem stál na pódiu též Josh Smith, jeden z nejoceňovanějších bluesrockových hráčů současnosti. A když už dostal prostor – pravda, nevelký –, byl to osvěžující závan svojského přístupu, navíc nepotřeboval co skladbu měnit kytaru. Tohle je jméno, které se vyplatí sledovat.

Nebyl to špatný koncert. Bonamassa se soustředil na skladby z poslední zhruba dekády své kariéry, přimíchal pár coverů, např. podařeně přetvořenou Waitsovu skladbu Jockey Full of Bourbon nebo výborně přitvrzenou Just Got Paid z repertoáru ZZ Top. Nebylo těžké se nechat strhnout. Za Bonamassou stála výborná kapela, kromě zmíněného Smitha si vypíchnutí zaslouží ještě Reese Wynans, hammondkář, který se neodmyslitelně vepsal do zvuku Double Trouble Stevieho Raye Vaughana, sám o sobě legenda. Zvuk byl sevřený, skvěle tlačil, měl energii, klasický formát bluesrockové kapely byl rozšířen pouze o dvojici nadšených vokalistek. I v zásadě krátký setlist o třinácti písních včetně přídavku Sloe Gin dokázal dvě hodiny naplnit bez větších prodlev a proslovů, sólové vstupy rozšiřovaly písně organicky.

Z Bonamassy je dnes velká hvězda. Hraje pro vyprodané sály, kde mu publikum sedí, drží si odstup, hraje soustředěně. Moc dobře si je vědom toho, co dělá. Ale podobně, jako působí jeho studiová nadprodukce trochu mechanicky, odráží se to i na koncertech. Profesionalita není všechno, k nezapomenutelnému zážitku cosi chybělo.