SOHN v intimním osvětlení, zlověstně známý

První, čeho si posluchač často všimne při živém poslechu někoho, koho do té doby znal jen z nahrávek, je rozdíl v hlase nebo celkovém zvuku. Srovnává, hledá ne/soulad. Dávno neplatí, rozhodně ne obecně, že studiová alba jsou napodobenina živého, možná by se hodilo říct organického vystoupení. Dost možná to funguje naopak. Něco zakonzervovaného je leckdy nemožné reprodukovat, zopakovat. A z koncertu se pak stává místo, kde skladby neožívají, ale dostávají osekanější, dekomponovanou podobu. Jako když chcete přijít na karneval za pistolníka, ale máte na sobě jen klobouk.

Ransom Notes. Výborný song na rozjezd. Typická očuchávačka, která zbytečně nevykládá moc karet, přesto hned padá eso. Vokál zní stejně dobře jako na desce. Jistota, práce s dechem, koncentrace. S vyššími tóny jde rukou nahoru, když protahuje tóny, natahuje prsty. Hlídá si dynamiku, diriguje hlas. Procítěně, ale zkušeně, do konce večera to SOHNovi neujede. Přesto jeho zpěv nepůsobí chladně nebo roboticky. Jak se ale postupně vyvíjí koncert, každá linka, sloka, refrén zní povědomě, textura ani dynamika hlasu se od desky neliší, až to vyvolává zlověstně známý pocit (Freudovo „unheimlich“). A to není míněno ani zčásti jako narážka na to, jestli SOHN používá či nepoužívá auto-tune.

Naopak to, co vytvářelo kontrast, co čišelo organičností, byla hudba. Basy zněly distorzovaně, místy se topily v subbassových močálech, zmutované o zrnitý vzorek, po kterém není na albu ani slechu. Ono to dává smysl, ve spojení s vysokou hlasitostí vystoupení nabývá fyzického a agresivního rázu, není hybnější síly než dunivých spodků. Těla se vlní. Melodické linky kláves a houpavé rytmy vokálních samplů nasekaných do beatů, tu a tam bubínky, obroučky, claphandy místo snareu. Christopher Taylor je na pódiu doprovázen dalšími dvěma hudebníky, kteří jsou schovaní v ústraní, a každý se vynoří ze tmy, až když stroboskopy kopírují klávesová arpeggia. Intimní osvětlení, před kterým se syn (SOHN – německy syn) skrývá ve své kápi. Kroutí se do rytmu ještěřími pohyby.

Co z alba nezaznělo? Snad jen skladba Fool, která by do setu zapadla jak ručka do sametové rukavice, s výbušnou kadencí basy a aquatickými pady. Těžko vybírat s jedinou deskou, jejíž stopáž končí na čtyřiceti minutách, což může být pro fanoušky nesporné plus, nikdo není ochuzen o „tu svoji“. Jen Aid Kid se mohl dočkat vřelejšího přijetí, na domácí, natož pražské půdě není žádným nováčkem. Třeba před Arms And Sleepers dostal větší prostor a rozhodně před ním nezela taková propast.