Sophia, Planety, Dobeška, planety...

... desce, která je tak boží, že by mohla celá z fleku sloužit jako soundtrack k nejlepšímu teenage coming-of-age filmu 90. let, který nikdy nevznikl.

Začnu trošku netradičně – poděkováním. Dominik Zezula sice uvedl Děti mezi repráky již loni, ale já Újezd objevil až před nedávnem. A s ním i pro mě jeden z nejzáhadnějších hudebních žánrů. Slowcore. Když byl poté oznámen koncert Sophia na Dobešce, neváhal jsem. Ne, nic mi neříkalo jméno Robin Proper-Sheppard, Sophia ani údajně legendární The God Machine. V nějakém propagačním textu mi padl zrak na slowcore a bylo jasno. Na tenhle koncert musím jít. Třeba konečně zjistím, co je to zač. Nezjistil jsem. Asi. Moc tomu nepomohlo ani nové album skupiny As We Make Our Way (Unknow Harbours). Byl jsem zmaten tím, že to vlastně zas tak slow není…

Celý večer úspěšně nakopla tuzemská kapela Planety. Zvuk byl přepálený do té míry, že mi půlku první skladby trvalo identifikovat, jakým jazykem se to frontman skupiny projevuje. Byla to čeština. A bylo to dobrý. Rozjetá kytara byla sice možná jedním z důvodů, že bylo tak špatně rozumět, ale co naplat, když to znělo tak dobře. U hlavní hvězdy večera už si zvuk sedl dokonale.

Sophia se do Prahy vrátila po dlouhých sedmnácti letech. Při pohledu na pódium muselo být jasné, proč se o Sophii mluví spíš jako o kolektivu než kapele. Proper-Sheppard byl na komorně osvětleném pódiu obklopen hned čtveřicí mladých hipsterů, kterým při poslední návštěvě Sophie v Praze muselo ještě téct mléko po bradě. Nebo alespoň tahali kačera. V roce 2016 jim ale po bradě teklo maximálně pivo a po boku ostříleného matadora ani netahali za kratší konec. Spíš jeho smutné písně postavené na folkem zavánějící kytaře obalili do progresivního indierockového hávu.

Jak už bylo řečeno, Sophia se do Prahy nevrátila z důvodu nostalgie po matičce všech měst, ale v rámci tour k nové desce. Desce, která je tak boží, že by mohla celá z fleku sloužit jako soundtrack k nejlepšímu teenage coming-of-age filmu 90. let, který nikdy nevznikl. A jak lépe zapropagovat takové album než tím, že ho celé přehrajete skladbu po skladbě hned na začátek koncertu. Teprve poté došlo i na léty prověřené skladby, které svým těžkotonážním zvukem nutily některé z diváků k extatickému vyjádření požitku z poslechu v podobě extravagantních tanečních kreací.

Sophia zkrátka do Prahy, do solidně zaplněné Dobešky se slušným poměrem členů českých alternativních kapel na metr čtvereční v publiku, přivezla jedno z alb roku a ještě ho s přehledem odprezentovala celé. Tajemství slowcore zůstalo zachováno, snad jen že je to krásně smutná hudba. A tak trochu hudební oxymóron.