Sou tu ňáký holky bez ptáka? (Rock for Churchill)

Po loňském namlsání Movits!, Qemists a Herbaliser jsem čekal, s čím se pořadatelé vytáhnou, bohužel letos je to podskočení laťky. The Parov Stelar Band jsou ve svém stylu hvězdami, ale ty jsme tu už viděli v roce 2011, z českých „hvězd” je to poslední roky stále stejná „sebranka” a z nových nebo méně známých tuzemských kapel by se určitě dalo vybrat lépe. A protože netančím, nemohu docenit kvalitu DJ stage.

Mou předfestivalou skepsi nesdílelo množství jiných návštěvníků, sjíždějících se na místo už od čtvrtečního odpoledne. Od samého začátku bylo znát, že jich dorazilo mnohem více než v minulých letech. Pod pódiem, v dj šapitó i u cateringových stánků. Mám obavu, že se tím trošku vytratila pohoda a útulnost malého „domácího” festiválku a dostáváme se na úroveň velkých anonymních festivalů.

U vstupu nás čekala tradiční důkladná prohlídka, tradiční byl i problém s akreditací, foto-pasem a vstupem do backstage. Ambiciózní a cenami ověnčený Doctor Victor zahájili festival směskou rocku s příměsí všeho dalšího (od Hendrixe k Věře Martinové). Začalo to vždy nadějně, jako Rage Against the Machine, ale pak se to vytratilo do ztracena nebo to zabil kytarista zbytečným sólováním. Škoda. Přitom nejde o tříakordové umělce. Aspoň hezkou bubenici měli.

Jágrmajstrem soustavně napájený frontman Hentai Corporation se patrně zhlédl v Axlu Roseovi (vystupováním). Bylo s podivem, že i přes klesají krev v alkoholu mu to dobře zpívalo a neodpustil si ani sexistické poznámky na ženskou část publika: „Sou tu ňáký holky bez ptáka?” Visací zámek - tradiční známka českého punku, která nové skladby netestuje na zvířatech, ale na lidech. Pobavili vtípkem s prezidentem Vlastimilem Harapesem, české hudební páteční NEJ.

U Vypsané fixy mi to přijde tak nějak pořád stejné, stejně jako u dalších tradičních účastníků zájezdu, Wohnoutů. Asi jako manželství po deseti letech - uspokojí, ale nenadchne. J.A.R. - o co větší natěšení, o to větší zklamání. Dřívější pohodu, radost, hravost a uvolněnost vystřídala chladná profesorská akademičnost a dostavil se pocit jako z poslední desky Dana Bárty - strašně moc not.

Ke zbylým zahraničním kapelám mohu říci jediné: tak ANO! a neodpustím si opakované a smutné konstatování, že nebohému mongolskému cyklistovi (našim kapelám) se peloton opět poněkud vzdálil. Že je to málo? OK. Létající Anthony B. Skvěle mu to basovalo, profík, na kterém bylo vidět, že hudbou žije a není to žádné drnk - 20 Kč, drnk, drnk - 80 Kč. Podobně pozitivní pocit jsem měl z The Subways. Příjemná a sympatická rocková partička na fotkách působí jako spolužáci nebo kamarádi z předměstí. I ve třech dokážou docílit velký a strhující sound. Páteční koncertní dávku zakončovali Dub Pistols a po dvou letech opět ve Vroutku jsem je málem opět vynechal. Měl jsem pocit, že tančit musí i nebožtíci z nedalekého hřbitova.