Spektakulární warm-up s Ulrichem Schnaussem

Do startu třetího ročníku festivalu Spectaculare zbývají necelé dva měsíce. Poslední listopadový čtvrtek patřil v pražském Paláci Akropolis warm-up večírku před akcí, která je nejnovějším z řady podniků dlouholetého hybatele tuzemské elektronické scény Josefa Sedloně. Na dvou scénách žižkovského klubu se představili tři hudebníci, kteří by se běžně na jednom místě jen tak nesešli. Přesto ta zvlášní (ne)dramaturgie dávala určitým způsobem smysl, třeba jako oslava hudební různorodosti.

Kanadský mistr kytarového drone ambientu Aidan Baker začínal hrát po půl osmé pro sotva pár desítek lidí. Kromě technických potíží s nefungujícím kabelem bojovala zpočátku jeho subtilní hudba s rušivými prvky typu příliš hlasité konverzace některých návštěvníků nebo bouchajících dveří v sále. Netrvalo ale dlouho a Baker posluchače uzavřel do jakýchsi soukromých kokonů, které beze zbytku vyplnily tóny jeho kytary a nic jiného už dovnitř z vnějšího světa neproniklo.

Při hře využíval Baker různé části kytary a střídal i různé techniky hry. Kromě jemného bubnování na tělo nástroje tak došlo i na hru smyčcem, neméně důležitou roli hrála i baterie kytarových efektů, jejichž oblibu sdílí Baker se svým krajanem Erikem Quachem (thisquietarmy). Oba dva na pódiu smyčkují a vrství jednotlivé motivy, jejichž souzvuk nechává Quach rozeznít do postrockového běsnění. Bakerův přístup je méně silový, vytvořené hudební struktury nechává volně plynout a maximálně jim dodává dynamiku pomocí rytmického pulzování.

Po bezmála zenovém zážitku nastoupil na pódium Ulrich Schnauss. V Praze už tenhle Němec jednou hrál - v roce 2013 tu prezentoval své tehdy čerstvé album A Long Way to Fall, na kterém se pokoušel odstřihnout od své downtempové minulosti. Jeho tehdejší set ale přesvědčivý nebyl, o to překvapivěji tenhle milovník dreampopu a syntezátorů všeho druhu působil při své druhé tuzemské návštěvě.

V první půlce koncertu to byl ještě starý známý Schnauss, který míchá shoegaze a elektroniku s poněkud rozporuplnými výsledky. Ve druhé půlce se ale laťka prezentované hudby prudce zvedla. Jako by její autor konečně vystoupil ze své pečlivě hýčkané bubliny a místo poněkud autistických pokusů o vlastní umělecký výraz pustil do tvůrčího procesu něco z aktuálního hudebního dění. Prý šlo o ukázky z připravované nové desky, která by tím pádem mohla znít trochu jako James Holden, Rival Consoles či s přimhouřením očí náš Aid Kid.

Závěr Schnaussova setu patřil návratu do doby jeho drum’n’bassových projektů Ethereal 77 nebo View to the Future. Nečekaný konec nečekaně zajímavého koncertu člověka, kterého má asi většina lidí spojena s jeho nejslavnějšími indietronickými alby z počátku tisíciletí, jehož talent je ale mnohem univerzálnější. Není ostatně náhodou, že vloni rozšířil Schnauss sestavu legendárních Tangerine Dream a kromě nich je členem i dreampopové kapely Engineers.

Povedený warm-up zakončila after party na malé scéně Paláce Akropolis. Její hlavní hvězdou byla Emika, která se coby dýdžejka představila už dva dny před tím ve foyer MeetFactory. V Akropoli nastoupila před půlnocí a po počátečním reggae zaplula do plus mínus tech-houseových vod, odkud však neustále podnikala výpady do jiných hudebních oblastí. Ač měla svůj kontrolorem ovládaný set evidentně předpřipravený, nepostrádalo to energii tradičního, na místě tvořeného djingu. Bylo to divoké, eklektické a v každé chvíli zábavné. A co víc si už lze od djského setu přát?