Splněný ambientní sen v Akropoli

Ambientní legendy člověk nepotkává na každém rohu, natož na každém koncertním pódiu. Obzvlášť když pocházejí ze Států jako třeba Steve Roach, Robert Rich nebo Harold Budd a vystupují, pokud vůbec, tak velmi zřídka. I proto byl sobotní večer v Akropoli svým způsobem výjimečný. A ještě o to výjimečnější, že třetí zmíněný zahrál společně s další důležitou personou, pravda už „jen“ té evropské odnože instrumentálního ambientu – Robinem Guthriem. Což samozřejmě nebyla náhoda – ti dva od konce osmdesátých let až do současnosti vydali několik společných desek a byl to právě zakladatel Cocteau Twins, který prý Harolda Budda přemluvil, aby ve svých sedmdesáti letech ještě nevěšel hudbu na hřebík. Nicméně na koncertech už tuhle dvojici téměř nepotkáte, což dokazuje i fakt, že jejich společné sobotní vystoupení v Paláci Akropolis bylo jediným v celé Evropě (sic!).

Před oběma pány odstartovali večer převážně klavírním poslechovým koncertem Irena a Vojtěch Havlovi, hrající převážně sólově, občas ale také společně, čtyřručně. Místy decentně nevýrazné, jindy zase skvělé (to když Vojtěch rozezněl struny violy da gamba a citlivě doprovázel Ireninu hru na klavír) intro, které skvěle korespondovalo s tím, co čekalo přítomné sedící v hlavním sálu Akropole po krátké pauze až do desáté večerní.

Nejdřív přišel pouze Robin Guthrie (s plnovousem à la Krakonoš), decentně se usmál do sálu, chopil se kytary a spustil své typické, komorní kytarové plochy tvořené postupným nabalováním pomalu odehrávaných akordů, následně externě modulovaných přes počítač. Většina skladeb měla kratší stopáž do pěti minut, přičemž všechny byly striktně oddělené jedna od druhé, což samozřejmě vedlo k opakovanému potlesku publika, který ale (vzhledem k výrazně tiššímu Guthrieově hraní) svou hlasitostí spíše zbytečně vytrhával od soustředěného poslechu. Po slabším úvodu začal jeho minimalistický, instrumentální ambient zvolna gradovat a snad každá další skladba byla ještě lepší než ta předcházející.

Prakticky v tom nejlepším, kdy už radost ze slyšeného hraničila s euforií, přišel na pódium konečně i Harold Budd, zaujal místo v druhém rohu, v podstatě se celý schoval za klavírní křídlo, a začal zlehka, téměř neviditelnými údery do klaviatury doplňovat Guthrieho meditativní svět, aby postupně převzal nadvládu nad Akropolí on sám. Guthrie na pár minut odložil kytaru, napil se ze sklenky červeného vína a po zhruba patnácti minutách se opět zvolna pustil do podkreslování Buddovy hry na klavír. Byla radost sledovat, jak se oba domlouvají jen stěží postřehnutelným pokýváním hlavy a úsměvem, ve kterém se zračila naprostá vzájemná souhra a zároveň respekt k tomu druhému.

Velká škoda, že Akropole neoplývá pohodlnějším posezením, než jsou ony strohé židle. Podobně hloubavé deep ambientní odlety za prostor by si zasloužily alespoň fatboyovskou ležérnost, ve které člověk může lépe zapomenout na okolní svět a uvolnit kromě ducha i svou fyzickou schránku. Hudba Harolda Budda a Robina Guthrieho k tomu v sobotu večer přímo sváděla.