Spokojené zvratky na spěšných cestách žižkovských nonstopů

V tiché zimě pořádám na Žižkově lehkou houbovou večeři. Žižkov, historická kotlina mezi Vítkovem a vinohradským zvlněním, s údajně nejvyšší pražskou kriminalitou, peroxidovými blondýnkami venčícími své půlnoční pumy bez náhubků (nekecám) a s nemalou koncentrací barů a klubů dnes hostí pozoruhodnou hudební akci. Klid před bouří spojený s týdenní inverzí nad metropolí měl brzo skončit – zachvátal jsem tedy do prvního z patnácti klubů, které se v první březnový den upsaly k hostování Žižkovské noci.

Do nečasu a mrholení se rozjely davy. Tramvaje přecpané k prasknutí, skupiny zpitých maturantů v ulicích společně s přijíždějícími účinkujícími marně hledajícími místa na parkování ve zrádných modrých zónách. Dodávky vyplněné smogem skéra, co škrtaj zrcátka vyrovnaných automobilů spořádaných občanů Prahy tři – přesně to oživění, které stará třída Prahy už nějaký čas potřebovala. Málokdy se mi stane, že už na samém začátku akce cítím, že se vydaří.

Není v silách jednoho akreditovaného nebožáka stihnout alespoň nadpoloviční většinu programu, tak velká je jeho šíře. Patnáct nabušených klubů (do recitačního Berlyna jsem se na Post-hudbu ani nedostal, stop stav) mělo navazující hudební plán, takže ve finále bylo možné zevlit v jednom z center dění. To se nakonec ukázalo jako filozofie většiny.

Čekal jsem záplavu omladiny. Jedná se koneckonců o typ akce, která má právě středoškoláky jako jednu z hlavních cílových skupin. Teenage douchebags. A i když jsem potkával několik konstantních přeběhlíků (nemalé množství pisálků), většinou platila stylová věrnost: punkáči se váleli pod chodníkem u Jetu (hardcore program) a slečny s loňským maturitním vysvědčením držely pozice v Matrixu (zbytek se dá domyslet). Poslušní žáci zdravili své učitelky a lektory z tanečních, staří štamgasti nacpávali jednu fajfku za druhou a jako jedna duše si užívali horečku páteční noci. A stopy zvratků z nonstopů.

Záměr spojit lidi a nabídnout jim širokospektrou zábavu mířil do magického konce. Všecko šlapalo, od organizace přes nástupy kapel, mapky umístění klubů, lehké drogy s pivem, vyválené feťáky na chodnících i taktické manévry taxi populace. Nenarazil jsem na větší porce zmatenosti. Lidi dostali to svý. Hipsteři a volnomyšlenkáři mohli proudit mezi indie kluby a Berlynem, pro punk a hardcore bylo prostoru snad nejvíc (Kain, Jet a Parukářka), punk/rock fandové skákali ve Finalu, Nad Viktorkou a třeba i v tom Matrixu. Kromě zábavy to byla i dobrá příležitost (nejen) pro přespolní poznat všemožná žižkovská zákoutí. Multižánry, multikultury. A energeťáky zadáčo.

Z noci mi ještě několik detailů vyvstává. Originální vystoupení Čokovoko v Matrixu s minimálně dvojnásobnou maximální diváckou kapacitou. Rapové kecy holek o krvavých tamponech zabalené v chytrých aranžích, které posluchači odměňovali bouřlivými potlesky. Nabušené pogo na Spreading Dread v Jetu, zpomalené vnímání Schrodingerovy kočky v Suterénu (s chemií v krvi je jedno, jestli bude živá nebo mrtvá). Fragmenty spojené do jednolitého zážitku. Ti s páskou, co měli ještě sílu, mohli v sobotu do Šapa na afterparty se vstupem zdarma. Proběhly zvěsti, že šlo o majestátní shledání. Celkově tedy ten vůbec nejsladší icing on a cake.

Jedinou chybou „největšího zimního festivalu“ byla neúčast jednoho z nejzajímavějších lokálů - legendárního Vínečka Šambr. Ve svých divokých představách poslouchám jemný jazzový podkres s řezaným blues a s padesátiletými slečnami usrkávám nekonečnou sklenku frankovky v mlžném oparu, za který by se nemuseli stydět ani obyvatelé industriální Ostravy. Vlhkost na vstupních dveřích není sraženej pot starejch panen, z venku na ně chčije bezďák. Takhle my si tady žijem, na Žižkově.