Spřízněni volbou (Marbot ve Studiu Hrdinů)

Kromě vybraných akčních umělců, talentovaných studentů a vizionářských scénografů, byly každý večer v průběhu všech deseti quadriennálních dní představeny inscenace, coby ty nezajímavější za poslední sezóny. V sobotu večer to byla inscenace holešovického Studia Hrdinů s názvem Marbot, podle stejnojmenného románu Wolfganga Hildesheimera. Už ze samotné anotace k představení bylo patrné, že to nebude snadná podívaná. Beznadějný obdivovatel umění, milující svou matku víc než je zdrávo, vede obsáhlý dialog s J. W. Goethem, který se stal jediným vyvoleným symbolem uměleckého světa první třetiny devatenáctého století, na rozdíl od uměleckých osobností objevujících se v románu.

Michal Pěchouček a Jan Horák. Zavedený tandem, od kterého se srozumitelné a snadno stravitelné činohry nedočkáte. Za to díky jejich představení, které je spíše scénickou filozofickou přednáškou, můžete hloubat až do úmoru. Otázkou zůstává, jestli to vydržíte.

Mladý a fiktivní pan Marbot (Bohdan Bláhovec), zaujat v první řadě uměním a v té druhé slečnou Otýlií (Eva Hacurová). Dvojice, která zcela nenáhodně připomíná Lottu a mladého Werthera z románu Utrpení mladého Werthera. Obšírné rozpravy o barvách, pomíjivosti lásky, nekonečnosti umění a blízkosti smrti, ať už mezi mladým párem, nebo Marbotem a Goethem (Jiří Štrébl), vyžadují maximální soustředění, které vám ale stejně nezaručí, že vyslovenou myšlenku stihnete chytit za správný konec. Jednotlivé postavy se objevují na scéně a promlouvají spíše skrze sebe než na sebe. Každý pohroužen do světa svých vlastních zásadních objevů sdělí to, co potřebuje říct, přičemž se pečlivě soustředí, aby se v záplavě složitého textu neutopil. Marbotova matka (Petra Lustigová) promlouvá o své slabosti a citu k vlastnímu synovi, který vyústil v incestní vztah, lehce nezúčastněně a civilně. Celá inscenace postrádá velká gesta a emoce, hlavním nosníkem je obsah.

Zajímavou součástí představení je scéna, dílo Michala Pěchoučka a Dominika Hejtmánka. Kovový rám na drobných kolečkách, který nese mnoho podob. Hranice. Zrcadlo. Síť. Clona. Pomyslný míč, kterým lze soupeře převézt. A dle dobrých Hrdinských zvyků nechybí ani projekce strohé natolik, aby dobře kontrastovaly s uměleckými veledíly mistrů evropské renesance a baroka, o kterých je (nejen) v úvodu představení řeč. Každá scéna v Marbotovi má svou paralelu ve výtvarném umění. I samotný Marbot působí jako Gill z obrazu J.-A. Watteaua, neví, jakou zaujmout pózu, kam s rukama, uhýbá očima a působí dojmem někoho, kdo by tu snad radši ani nebyl. V hledišti, v roli diváka, jsem bohužel měla podobné pocity.