Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

Ženský sbor The Mystery of Bulgarian Voices má za sebou fascinující historii. Jeho původním účelem bylo udržet a renovovat bulharskou lidovou tradici, a potlačit tak cizí, antikomunistické vlivy v hudbě. Časem se ale nahrávky sboru dostaly na Západ a přes Petera Murphyho z Bauhaus až ke klasickému gotickému labelu 4AD. Tam se s nimi seznámili Dead Can Dance. Pro Lisu Gerrard, polovinu tvůrčího dua, to tehdy znamenalo revoluci, inspiraci přejít od temného postpunku k něčemu pozitivnějšímu. A jak Dead Can Dance s Lisou Gerrard, tak tento bulharský sbor poté zásadně přispěli k rozvoji world music.

Oba fenomény se ale nakonec sešly. Po třech dekádách od vydání na 4AD vyšla společná nahrávka BooCheeMish Lisy Gerrard s Tajemstvím bulharských hlasů, která měla být v české premiéře představena. Večer se ale odvíjel poněkud jinak, a to vlivem úkazu jménem doprovodná kapela.

Sedmnáctičlenný krojovaný sbor, který nejprve nastoupil bez Lisy Gerrard, měl sílu. Poměrně jednoduché melodie stavěly jednak na hutnosti zvukového proudu, jednak na netradičním tónovém materiálu a harmoniích, které byly při všech různě posazených hlasech velmi působivé. Právě tady bylo skvěle slyšet, jak se v bulharské hudbě mísily slovanské melancholické melodie i skočné rytmy se zvláštně zabarvenými předovýchodními plochami.

Ve chvílích, kdy sbor dominoval, šlo o skutečně nevšední zážitek. Jenže místo aby se vedoucí souboru pokusili vytvořit situaci, kdy zvuk prostoupí prostor a vokální masa pohltí posluchače, vydali se cestou obohacení výrazových prostředků o kapelu. To v prvé řadě znamenalo rozmělnění dojmu ze sboru. Ten se jednak musel dělit o zvukový prostor, jednak došlo k narušení jeho puristického charakteru.

Flétna a dronující smyčcový nástroj gadulka lyrickým projevem sbor doplňovaly vkusně a smysluplně. V případě perkusí Davida Kuhrmanna, který jinak jezdí s Dead Can Dance, to už bylo složitější. Vynalézavý bubeník vynikal v klidnějších polohách, přímočařejší rytmika hraná porůznu na tibetskou mísu nebo africký buben djembe už ale sklouzávala do postmoderního mišmaše. Vyloženou pohromou pak byli kytarista vnášející do hudby až funkové elementy a mistr světa v beatboxu, který se při vší technické zdatnosti vracel ke čtvrtstoletí zastaralým rytmům. „Doprovodná“ kapela dostala prostor na dlouhé (zřejmě) jamy, a dokonce i sóla, se kterými se z koncertu stávalo utrpení. Celá tahle precizní etno průměrnost působila jak propad časem.

Pozdní nástup Lisy Gerrard přišel po nesoustředěné první části jako vykoupení. S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter, koneckonců stejně jako u Dead Can Dance, kteří by se bez úžasných hlasů snadno utopili v kýči. Kapela rázem začala hrát mnohem účelněji a nesourodé jednotlivosti začaly konečně fungovat jako celek. A co víc, v intenzivnějších pasážích srážel zpěvaččin sytý, výrazný kontraalt do kolen.

Ani druhá část koncertu ale nebyla dokonalá. Spojení sboru a sólistky naplno fungovalo, jen když se obě strany ve zpěvu střídaly, jinak se, možná i vlivem nazvučení, spíš rušily, než doplňovaly. A když sboristky zpívaly sólové party, působily vedle majestátu Gerrard jako Popelky. Bulharská zemitost vedle éterických eposů jaksi skřípala. A to jen dotvrzovalo celkový dojem, že sbor The Mystery of Bulgarian Voices, který byl inzerovaný jako hlavní část programu, byl Lisou Gerrard i doprovodnou kapelou tak trochu odsunut do pozadí. Večer, i přes úchvatné momenty, mohl prostě dopadnout mnohem lépe.