Starý, dobrý, poctivý... výplach Tweak Bird

No, nechtělo se mi, přiznávám bez mučení. Bylo pondělí, sněžilo nebo pršelo nebo všechno dohromady padalo, Strahov byl daleko a postel blízko. Navíc jsem nebyla zas až tak přesvědčená o tom, že moje experimenty v duchu „zkus dát šanci každé kapele“ mají zas až tak dobré výsledky. Ke smůle Tweak Bird jsem navíc objevila nějakou jejich fotku s brýlemi, kde vypadají přesně v duchu Ratatat (nic proti nim, ale zrovna teď by mě projekce barevných papoušků na tripu asi zabila), takže jsem po cestách mezi strahovskými kolejemi čvachtala s neurčitým pocitem, že jsem si tedy zasloužila lepší život. Jenže pro nic za nic se neříká, že když se nejmíň těšíte, bude to největší a nejlepší večer, a ne pro nic za nic mi v hlavě utkvěla informace, že Tweak Bird byli na turné s Melvins. Z čehož logicky jasně vyplývá, že to špatný být nemůže.

Předskokanem byl Jakub Jirásek aka J. Zrovna nedávno ho tuším zařadili mezi deset českých objevů alternativní scény. Po dvou třech písních se ve mně rozhostila nejistota: na jednu stranu jsem si skoro okamžitě ujasnila, že můj šálek kávy to zrovna není, na stranu druhou je ten kluk strašně dobrej. Úžasný hlas, melodie, které slyšíte poprvé, ale jako by je dávno znáte, takže máte pocit, že je všechno v pořádku. Vlastně jsem měla největší problém s „fiktivní kapelou“. J vystupoval a vystupuje sám, hraje na kytaru a všechny ostatní nástroje jedou z nahrávek. Ponechme stranou to, že pokud si vše nahrává sám, tak je pro mě, člověka hudebně netalentovaného, naprostým géniem. Jsem asi ze starý školy, ale tak buď hraju s kapelou, anebo jen na tu kytaru a utrum. Přiznávám bez mučení, že této formě moderního písničkářství asi nerozumím.

Ještě ve chvíli, kdy začala hrát píseň Moan z posledního alba Undercover Crops (2012) s ústředním heslem „Everyone is paranoid“, která je hozena lehce do elektra, jsem si říkala, že to byl krok vedle. Po úvodní smyčce, která tak trochu ukazovala na fakt, že poslední album Tweak Bird se snaží lehce posunout od rock’n’rollu a krautrocku, nastal starý dobrý poctivý výplach. Nemám ráda čerstvě zamilované páry, které stojí před vámi a předehru si dávají na koncertě. Říct jim nemůžete nic, neb byste byli za lásku nepřející krávu, nevšímat si jich taky z čistě biologického hlediska nemůžete. Takže mě velmi potěšilo, když v duchu Otty ze Simpsonů („vyber si: manželka nebo metál“) pánové své ženy při prvních zvucích Tweak Bird odhodili do kouta a vrhli se do kotle. Rock’n’roll zvítězí nad láskou a nenávistí.

Byla to čistá radost koukat se na souhru Ashtona (bicí) a Caleba (kytara) Birdových. Nevěřím povídačkám, že jako sourozenci si nutně musíte být bližší, ale při pohledu na ně dva jsem svůj názor, jako tolikrát za ten večer, přehodnotila. Nonverbální komunikace očima i celým tělem byla mnohdy natolik intenzivní, že si člověk neznalý jejich alb mohl i říct, jestli náhodou chlapci nerozjeli jam. Ostatně znalost písní vám byla tak jako tak k ničemu. Jestliže na deskách jsou jednotlivé songy striktně odděleny, ukončeny po pár minutách šílenství, naživo jede jedna velká dlouhá vlna rocku, zvlněná maximálně společným zpěvem. V tom hluku jim ale těžko rozumíte slova.

V jednoduchosti je síla. Bicí a kytara byly v poslední době záležitostí partnerských dvojic, o to víc bylo osvěžující vidět na pódiu dva chlápky, co se rozhodli vykašlat se na nějaký jin a jang. Prostě jen sranda, velký mejdan a vyřvání se. Málokdy jim vidíte do tváře přes jejich dlouhé vlasy, občas probleskne nějaký ten šílený záblesk v očích Ashtona, kdy radostně vyčkává, co jako brácha na to. Dokonalý duel bez velkého patosu.

Ve zkratce: pokud máte rádi Melvins nebo Russian Circles, tak Tweak Bird jsou rozumný kompromis mezi oběma. Pokud si chcete vyčistit hlavu, pokud se (dámy) chcete podívat na hezký, dlouhovlasý, do půlky těla svlečený a pološílený bubeníky, pokud se nebojíte, že ohluchnete, pokud nemáte rádi balady o lásce a neštítíte se trocha potu, běžte na Tweak Bird.