Stejně, jako chtěl Dude svůj koberec – Vec

Čtvrteční večer v Lucerna Music Baru nabízel hiphopové menu slovenské provenience, okořeněné o zámořského hosta. Tím byl Homeboy Sandman, vydávající u legendárních Stones Throw. Ten při své evropské tour projevil takový zájem zahrát si v Praze, že vzal s povděkem i roli prvního předskokana, ačkoli za běžné konstelace by byly role rozděleny právě naopak.

Nabitý program odstartoval kolem čtvrt na deset. Homeboy Sandman nenápadně vkročil na pódium a na první dobrou začal naplňovat pověst sympaťáka. Od začátku bylo jasné, proč do Prahy přijel: Stejně, jako chtěl Dude svůj koberec, Sandman si chtěl užít svoji show. Skvěle komunikoval s publikem a i přes počáteční diváckou vlažnost ho rychle dostal do varu. To se odráželo v kolektivním doplňování refrénů i hromadných tanečních kreacích. Civilnost, entuziasmus a technická přesnost se odrážely v celkovém projevu a především ve flow. Rýmy trpělivě sázel do úrodné půdy, ať už prostorem duněly basy, táhly se dlouhé melodie, svižné tempo určovaly zvučné kopáky nebo a capella. Na konci asi třičtvrtěhodinové show dal najevo spokojenost s odezvou publika a jak tiše z backstage přišel, tak se do ní zas vrátil.

Moje původní domněnka byla, že Supova (Moja Reč) role bude dělat Vecovi hypemana. Nicméně zamýšlen byl jako Vecův předskokan a tak to i zůstalo, přestože se před něj vloudil Homeboy Sandman. Supu nečekalo nic lehkého: Udržet nažhavený dav v náladě, přeladit na jinou vlnu i jazyk, a přesto bavit. Snahu mu nelze upřít, ale absence parťáka Delika byla znát až příliš. Snaha dobrá, soudnost horší. Supovi to bylo jasné, stejně jako že akci začíná tlačit čas, a tak vystoupení oproti původnímu setlistu ukončil o něco dřív.

Bicí byly na stagi, kytary naladěny, DJský pult připraven, takže nic nebránilo, aby nastoupil Funkčný Veterán. Na stagi jej doplňoval Škrupo, autor dvou zpívaných refrénů z posledního alba, a tradiční host Supa, který si tamtéž střihnul také dvě dílčí účasti. Od počátku se projevovalo, že se jedná o koncertní premiéru desky Stereo farbo slepo. Vecovi párkrát vypadl text, občas nevyšel s dechem a konce některých rýmů tak vůbec nevyzněly. Největší škoda byl výpadek textu u pecky Branči Kováč, která má naživo hitový potenciál. I souhra rapujících na pódiu trochu vázla. To se však týká především začátku show, problémy postupně mizely. A co je důležitější, nijak to nenarušilo vřelou atmosféru. Jestli si toho lidi nevšimli nebo jim to zkrátka bylo jedno, se už nikdo nedozví. Co však Vecovi schází citelně, je suverénnost. Při vystoupení působí až příliš nesměle a bez výjimečného zápalu, stejně jako při komunikaci s publikem. Jestliže například Ektor je suverénní až příliš – působí nepřístupně a show tím trpí –, Vecovi by trochu suverenity jen prospělo. A přestože publikum zaujmout dokázal, potenciál hlavně první půlky vystoupení naplněn nebyl. Ke zlomu došlo s příchodem pomalejších písní, ve kterých Vec působil jistěji, a osobněji laděné roviny vytvářely důvěrnou atmosféru. Na konci se dostalo i na lety proveřené tracky a překvapením byla Supova a capella verze klasiky Motivácia ještě z dema Mojí Reči. Za očekáváním zůstalo instrumentální zpracování Vecových beatů v režii Champion Soundu. Při koncertech s Prago Union nebo i Diamond D dokázali oživit zvuk i celkový dojem, ale nastudování Vece znělo jednotvárně a slilo se do monotónního produ, kde žádný z beatů nevynikl, ani vyloženě nepotěšil ucho posluchače.

Tohle nemá být negativní report, i přes nedostatky vládla vynikající atmosféra, lidi se bavili. Dramaturgicky to bylo dobře poskládáno a do konceptu zapadl i Homeyboy Sandman. Od něj se publiku dostalo nejzábavnějšího vystoupení, ale další vystupující za ním byli v těsném závěsu.