Stetson, Westerhus a jazz rock, model 2023

Pardubické Divadlo 29 dlouhodobě patří mezi ty pozoruhodnější regionální instituce, ovšem uvedení nového projektu 10¹⁷ nebylo ani na jeho poměry všední záležitostí. Na jediném českém vystoupení se představili saxofonista Colin Stetson a kytarista Stian Westerhus, jedni z největších současných instrumentálních inovátorů, které doplnil elitní norský bubeník Erland Dahlen. Ani sólově u nás navíc oba protagonisté nevystoupili několik let.

Na otázku, v čem přesně spočívá Stetsonova a Westerhusova výjimečnost, dal koncert odpověď velmi brzy. Prvně jmenovaný zahájil set se svým monstrózním bassaxofonem, onen charakteristický řev nosorožce byl ale jen prvním ze zvuků, které na pódiu vznikaly. Stetson dokáže velmi zdařile kombinovat hráčské mistrovství, technologie a vlastní výraz, což na albech i tady znamenalo precizní, úderné fráze v jakoby nekonečných cyklech (cirkulární dýchání), doplňované cvakáním klapek (Stetson snímal dva saxofony na neuvěřitelných 11 kanálů) a hymnickým „zpěvem“ (obojek s mikrofonem na hlasivkách). Westerhus prohání kytaru přes pár pedalboardů a kdoví kolik digitálních efektů, hraje na ni lyricky smyčcem. nebo naopak jako by struny škrtil. Jeho rolí ovšem nebyl průzkum obskurních kytarových technik, ale péče o vrstevnatost zvuku: basy, ambientní plochy, melodické kontrapunkty k saxofonu.

V první a jedné z nejpůsobivějších pasáží se dostali až někam ke Godspeed You! Black Emperor, s nimiž ostatně Stetson sdílel label, k majestátním, postupně gradujícím masám zvuku, kde dvojici skvěle doplňoval silově a efektivně hrající bubeník. Následující freejazzové sólo ani zaznít nemuselo, šlo spíš o připomínku, že Stetson je schopným instrumentalistou, ale vyniká skutečně zejména ve svých vlastních mantinelech. Ne že by to dojem z koncertu nějak kazilo. Souhra tria, pravděpodobně zatím nevydané kompozice s trochou improvizací, dokázala strhnout natolik, že se více než hodinový instrumentální koncert nezdál dlouhý.

Zejména Westerhusův talent přitom zdaleka nebyl využitý naplno. Když se Nor pustil do ohýbání zvuků a rozkládání melodických postupů a vygradoval to až do nepravidelných industriálních šlehů, byl to asi nejsilnější moment koncertu a závěrečná zpívaná pasáž byla rovněž působivá. Jindy ovšem 10¹⁷ zněli jako kapela, která nejdřív mistrovsky zvládla nástroje, pak si osvojila všechny rozšířené techniky a pak začala hrát jazz rock. A trochu postrock. Hrát v roce 2023 v tomhle ranku něco svěžího si zaslouží respekt samo o sobě. Mezi all-star projekty, kde se hvězdy často míjejí nebo jen opakují zažité vzorce, dávalo tohle spojení smysl. To, že potenciál zúčastněných je ještě větší, je akademická výtka.