Stolní fotbal vs. noise-jazz (Supersilent)

Ferrari v mlze, nesmělý projev krize středního věku, plíživá kocovina z Gnod a hipsterská limča na baru. Vystřízlivění u jazzu jako forma terapie? Ten večer dobrovolně padám do neznáma, jak je mým dobrým zvykem, se sklopenou hlavou. Rezervovaná improvizace předskakující čtveřice Oker, stále ještě vyčkávám. V šachu mě drží především specifická atmosféra radlické sportovny, která, jak se později ukáže, sehraje zásadní roli. Proč je tu vlastně ta zatracená propast? Možná zbytečně ztrácím čas hledáním zásadního motivu. Celé mi to připomíná fiktivní soundtrack syrové kriminálky Denise Villeneuva, kde muzika prakticky nekoresponduje s dějem a přesto s ním nějak podivně souzní. Rozladěná harmonie, které chybí dobře naladěná Björk. Lidé jsou nadšení, mě však zůstává pouze tázavé ticho ukotvené mezi špičkami bot. Bude líp.

Nikdy nevěř kravaťákovi v okopaných křuskách a lásce, která uhýbá očima. I když jsem v sále možná jediný, kdo dosud nepoznal Supersilent, spoléhám na intuici a důvěrná doporučení. Předpojatá realita čeká na sen, ve kterém by konečně prozřela. Nálada kolem se rychle mění, abstraktní předehru střídá dronující noir. Vábení jelenů, hmatatelné vibrace? Ståle Storløkken a Helge Sten v dialogu, který vizuálně připomíná dva jazzmany, co zaníceně hrají stolní fotbálek, i když už jim dávno nepadají míčky. Breakbeat, beat, drum'n'bass údery tyčí do vodovodní trubky, bezprostřední hluková intenzita a přímotop, který mi pozvolna připaluje pleš. Naproti tomu, ty prchavé, vlídné a hloubavé pasáže servírují vypočítavě, jako smířlivé ostrůvky v kontrolované bouři. Jednou tě minou, podruhé nepustí. Ohlušující finále pak pouze podtrhuje fakt, že Supersilent hrají přesně ten typ muziky, na kterou jste i uprostřed davu docela sami. Je jedno, jestli procházela bázlivě kolem, nebo rvala na cáry, svou neosobní autenticitou vyvolala velmi osobní prožitek. Možná na samé hraně perverzní nostalgie.