Stopy končí v bažině Or

Hoši z Jindřichova Hradce se nevykecávají. Ačkoliv pod pódiem mají už od samého začátku zvědavou skupinku, která se pohupuje do rytmu, mezi skladbami se omezí jen na občasné nesmělé „děkuji“ a pak se vrátí k decentnímu vazbení. Za mikrofonem stojí Veronika, do reflektorů zahleděná brunetka v kalhotách a tričku, skoro stydlivá, melancholická, na míle vzdálená standardním kýčovitým představám o frontmankách nafintěných holčičích kapel. Tady nejde o žádné sukničky a botičky, jen o hlas.

Post-sludge-rocková formace Nod Nod, složená z členů Five Seconds to Leave, Kall a Veena, nestaví svou popularitu na faktu, že mikrofon drží éterická bytost s očima jako rozžhavené špendlíky. Ve chvíli, kdy se do vás zabodnou jen jejich stíny, se napjatě zaposloucháte do zasněného hlasu, občas lehounce připomínajícího lkaní Beth Gibbons nebo snad i Florence Welch. Ale pak po obou stranách rozjitřeného sluchového ústrojí zazní drásavé kvílení strun. K lehkosti se neodmyslitelně pojí agrese, temná zablácená spodní strana mezilidského čehosi, co prostě patří do Bora. Lituji jen horšího nazvučení zpěvačky. A taky toho, že některé tracky postupem času nezrychlily, že v nich po dlouhém napínání nedošlo ke katarzi a konečně i k explozi nahromaděné energie. A že Veronika víc nekřičela. Protože tyhle pasáže byly vynikající.

Pokud říkám, že Nod Nod jsou dobří, musím doplnit, že Or jsou boží. Očití svědkové měli pravdu: neuvěřitelný dym! Punk, stoner, noise, řev, ohromné nasazení, které neustává. Už po první skladbě je mi vedro, na začátku druhé mi z nohavic odkapává pot. Kluci z kapely jsou na tom úplně stejně, kytaristovi plihne účes a z polonahého bubeníka to stříká až do první řady. Půlka Bora skáče. Konstrukce skladby se komplikuje a láme, bordel zrychluje, pokyvovat do rytmu je stále složitější. Někteří fanoušci freneticky boxují pěstmi do vzduchu, jiní vyskakují na pódium ke kapele. Zhruba polovinu přední řady tvoří dívky, které přede mnou mávají svými vlasy. Hraje to zatraceně hlasitě. Což nám samozřejmě nezabrání v tom, abychom stáli hned vepředu pod pódiem, užaslí, zaujatí, marně lapající po dechu, zatímco zpěvák vříská. Sežer svý zuby!

Tam, kde by měli Nod Nod něžnější, pomalejší pauzu, Or na okamžik předhazují kousek poezie, snad aby zmátli: nejprve jemnou vybrnkávanou texturou, pak několika napínavými takty, jimiž se stále hlasitěji prolíná intenzivní pískot pokřivené kytary. Basák kutá kdesi ve vibrujících hlubinách strun, stopy končí v bažině, víří černý bahno, čtyři černý stěny! Čtyři černý stěny! Cítím, jak se podlaha pod nohama chvěje, ten pocit se stupňuje a rychle vrůstá až do páteře a do mozku, který nakonec během dlouho očekávaného breaku imploduje. Chlapci nás varovali, že tohle bude poslední song, jistě, ale přesto teď stojíme s vytřeštěnýma očima, ohluchlí si otíráme zpocená čela a dožadujeme se přídavku. Nohy se přestávají klepat až u stolku s vinyly; postávající zahraniční fanoušek se mě hned dotazuje, zda náhodou nejsem merch girl (ne!) a zda souhlasím s tím, že to bylo fakt awesome (jo!). Long story short: dokonalý večer. Fakt se těším na novou desku Or. A půjdu se na ně podívat zas, i kdybych tam měla propotit a zahodit poslední kalhoty.