Stránky popsané křikem (pageninetynine)

Brandon Evans v poloze plodu objímá basovou kytaru a v křeči drhne struny. O skladbu později padá na kolena zpěvák Blake Midgette. S čelem téměř opřeným o kopák křičí do mikrofonu, zatímco druhý hlas Pg. 99 Chris Taylor mikrofon před chvílí odhodil a nyní se na všech čtyřech proplétá mezi nohami posluchačů. Celkem devět členů kapely vytváří na malém pódiu performance doprovázenou neutichajícím hlukem. Hlukem, který se občas formuje do zřetelných obrysů a jindy jen vazbí, píská, nebo se zacyklí ve smyčkách odnikud nikam pochodujících kytarových rifů.

Atmosféra, kterou v Kabinetu Múz pageninetynine vytváří, je pohlcující. Všichni bez rozdílu jsme nějak poškození, zlomení, posloucháme a spoluvytváříme hluk, který je nepříjemný, ale zároveň očistný. Vlna zvuku z bicích, čtyř kytar a dvou basových kytar monotónně rozhoupává hlavy, končetiny si lámeme v křečovitých tanečních pohybech vyvolávaných hudbou, která má k přívlastku „taneční“ neuvěřitelně daleko. „We would never sound like this if we played in an empty room. You are what makes this work, like a tenth member of the band,“ zazní. Poškození lidé v kapele, zlomení posluchači v publiku, jedno bez druhého nemá nejmenší smysl. Dneska večer ale zapadají rozlámané kousky do sebe a všechna frustrace, vztek kolem se míchá dohromady a mění v něco extatického.

Přes velmi intenzivní momenty skladeb, kdy se ostře mění tempo a zvuk škrábe do uší, i přes nehostinné plochy hluku je na celém vystoupení něco přátelského. Malé interakce Midgettea a Taylora s posluchači mezi skladbami, vzájemná objetí, potřeba sednout si a popadnout dech, když zrovna skončí ty nejuječenější části. To všechno dotváří autentický portrét skupiny, která první skladby vydala ještě před přelomem milénia a stále ji pohání potřeba šířit je dál.

Hudebně výrazné momenty se řvanými repeticemi jsou díky objemnému arsenálu pageninetynine skutečně silné, a když se v krajině zvuku naopak příliš neděje, je zajímavé sledovat hemžení na pódiu. Pokud se totiž Taylor neplazí mezi publikem, visí vzhůru nohama na konstrukci pódia. Někdo ze čtyř kytaristů zase zrovna přejíždí zuby po strunách a další o chvíli později strká krk nástroje do bicí soupravy. Ještě před dinosaury screama patří Kabinet na jeden večer znovuoživeném Rutka Laskier. Pokrývají je barevné obrazce vysílané z projektoru a neustále se pohybující oblé skvrny ostře kontrastují s nabroušenými okraji skladeb, které často mění tempo a gradují do extatických momentů, kdy zvuk dvojice kytar řeže jako žiletky.

Další z protikladů, jak se mimochodem jmenuje jedna z nahrávek, stojí za mikrofonem. Gagi má na sobě plavky a teplákovku, jako by se na koncert reinkarnované formace vrátil z pláže v Jugošce. Osobité a poetické texty, které nemají nic společného s dovolenou, řve s nasazením, které je větší než v dobách pravidelného vystupování Rutka Laskier. Zábava se tu potkává s precizností a vše šlape až do závěrečné skladby Rázné kroky lovce s opakováním fatalistické fráze „zhasni světlo“. A pak už jen tma.

Vyprodaný večírek otevřela experimentální grindcore sestava Contrastic ze severu Čech. A zatímco se v projekci potkávali pochodující vojáci, recept na perník, střípky starých filmů a nepřirozeně disproporční obličeje, další zkřivená ústa chrlila proud křiku a pig squealů. Hlavní zpěv navíc v překvapivých kombinacích doplňovaly, a místy dokonce přehlušily, další dva a experimentální řádění rozkročené mezi extrémně rychlé grindové pasáže, rozlehlejší ponuré plochy a občasné elektronické vsuvky po celou dobu držela na řetězu silná basa a vydařený zvuk.

Výborné nazvučení bylo červenou nití večera, po celou dobu balancovalo nad propastí beztvarého hluku. Soustředění zvukařů naštěstí nedokázaly rozhodit experimentální žánrové kombinace ani menší orchestr, který sebou pageninetynine přivezli zpoza oceánu. Díky za to.