Stříbrný surfař na vlnách zkázy (Inter Arma, Mantar, V rukou osudu)

Bylo to naposledy pro letošek, kdy se zdi strahovského klubu ohýbaly pod tíhou zvuku. Poslední zápas těžké váhy v této sezóně. K.O. hned ve druhém kole. A že těch knockoutů tento rok bylo, v šatně by mohli zřídit udírnu na všechny spadaný uši. Nebo je rozdávat na vstupu u příležitosti podobně drsných hlukových meditací. V takových chvílích si člověk říká, jestli zvuky vyšší hladiny nejsou reinkarnacemi hanebnejch parchantů typu Caligula, Francisco Franco, Adolf Hitler, Stalin, Lenin a podobných trhloušů. Teď je na čase vytasit se s výrazem decimace, protože to, co bude následovat, jiného označení nesnese. Nebo tak něco.

V Rukou osudu jednou větou. Přidejte do ekvalizátoru přikrmovač feedbacku. Když se vydám na druhou stranu, chce se říct: teorie anti-riffu v praxi. Přestože se jedná o kytarovou hudbu, není postavena na (silných) riffech nebo melodiích. Hlavním výrazovým prostředkem se stává jakési tesání vazbených power akordů s razancí i rytmikou velké těžké palice, obrovské sekery vykonávající hrdelní tresty nebo zoufale opakujících se ran gigantické pěsti. Čistá žánrovka, jež dokonale zhmotňuje název stylu, tedy pocit zmaru, zoufalství, beznaděje a neodvratného zániku. Vokály se nijak nesnaží těžkou, nepříjemnou instrumentaci zjemňovat a zkrášlovat zpěvem, z hrdel kytaristy i basáka se ozývá jen growl tažený stejně na doraz. Repetitivnost a na první pohled zdánlivá nenápaditost vychází z podstaty hudebního výrazu, jakým se V rukou osudu vyjadřují. Tu a tam sice dojde na kytarové sólo, jsou to ale nejméně přesvědčivé okamžiky vystoupení. Split s novou heavy kapelou Mushroom of Yuggoth přijde brzy.

Asi se shodneme na tom, že smrt upálením je jedna z nejděsivějších a nejbolestivějších. Nejdříve si projedeme arzenál. Bicí, kytara. Dvakrát kytarová hlava Petesburg P-100 (ruská záležitost, kopie JCM 800, na kterou hrál třeba Jimmy Page), každá s vlastní bednou, plus jeden starý basový Orange na Ampeq lednici. Bubeník s činelama velikosti menšího létajícího talíře. Co se to rovná? Hlučná hajzlovina. Mantar znamená německy houba, zkuste si to slovo trochu poválet na jazyku a vyslovit ho. Klidně by to mohlo znamenat „upálím tě zaživa a z tvojí ohořelý zdechliny si udělám novej potah na futrál“. Mimochodem nová deska se jmenuje Death By Burning. A zní přesně takhle nepříjemně. Black metal, punk, doom šroubovák vražený do stehna. Co aparát, to volume pedál, takže tři. Rachitický kytarista/zpěvák svlečený do půli těla, občas skočí na pedalboard, přistane na dvou pedálech a balancuje jak psychopatická verze Silver Surfera. Nic pro útlocitné brejlouny, co si místo o komiksech povídají o „grafických novelách“. V jeho pohybech je znát neurotické pnutí, nevydrží chvíli na místě, s kytarou proklatě nízko u pasu ji krutě prohýbá, tiskne snímače k repráku, přepíná booster, jako by ho v tom napalmovém zvuku bylo zapotřebí.

Když nastoupili Inter Arma, mohli hrát jenom Thin Lizzy, Grateful Dead nebo klidně Lynyrd Skynyrd a nezačal bych se smát a nepřišlo by mi to ani divné. Bubeník zapálil lesní smrad (voněl jinak, než co měli Wolvserpent) a pořád neztráceli nic ze své hippie aury s jistou dávkou glamu (to asi ty jejich bujné kštice). Jenže pak se na stagi objevil kus stromu a bylo vymalováno. Myslel jsem, že podobné historky jsou součástí folkloru pagan/folkových kapel. „Hele, na Brutalu hráli nějaký lesní mužíci a jejich fanoušci si mezi sebou předávali kus pařezu, tyvole.“ Každopádně bubeník to udělal tak samozřejmě, jako by si tam přinesl pití. Už měli začít hrát, všichni připravení, a on vstane a přinese obrovskou kládu... Hudebně někde mezi náladou ambientního cascadian black metalu, se sludgeovými úkroky a psychedelickou mlhou s příchutí jižanského rocku. Black metal, co je dým? Inter Arma jednou větou, přesně takhle. Propracované kompozice, drobnopis, co pohltí. Těžké na pozornost, kdo vytrvá a nezačne přemýšlet o jiných věcech, bude odměněn.