Suverénní šarm Toma Odella

Dorazit na výstaviště dvacet minut po oficiálním začátku akce a spatřit frontu, která se stáčí až k tramvajové zastávce, je docela šok. Je dlouhá asi čtyři sta metrů a první předkapela má začít už za deset minut. Lidi vepředu čekají prý už dvě hodiny a rychlost, kterou se přibližují ke vchodu, není ani trochu uspokojivá. Konečně doklopýtáme před zvukaře. Rozhlížím se kolem a říkám si, co asi Tom Odell říká na to, že po spoustě koncertů na tolika krásných místech, jejichž fotkami během své dvouměsíční tour bohatě zaplňuje sociální sítě, teď hraje v prostoru, který působí jako ošklivá a neudržovaná školní tělocvična.

Během vystoupení romantické indie kytarovky The Beach i divoké chlapecké kapely Jane’s Party se po úzkém schodišti stále trmácí nespokojení fanoušci. Nově příchozí se navíc odmítají zařadit za ostatní, a tak se hromadí a mačkají u jediného vstupu do hlediště. Vzniká zmatek, nikdo z pořadatelů to ale neřeší. Jane’s Party naštěstí dostávají většinu posluchačů do dobré nálady. Devon Richardson hází sebevědomě ofinou, kudrnatý Tom Ionscu střídá kytaru a klávesy. Kapela zní místy jako The Strokes a v momentu, kdy zpívají hned tři kluci unisono, se zas nelze zbavit myšlenky na The Beatles.

Po krátkém čekání se v kulisách pódia rozsvítí obraz geparda a lidi začnou vřeštět. Potom, co nastoupí vysoký blondýn se skvělým účesem, vřískot nabude ještě větší intenzity a já zalituju, že jsem na jednom z letních festivalů neukradla nějakému dítěti protihluková sluchátka. Koncert ale startuje hity jako I Know nebo Wrong Crowd, a tak rázem zapomínám na všechny nepříjemnosti. Zvuk je parádní a Tom Odell je v porovnání se svým posledním českým vystoupením mnohem bezprostřednější. Z nesmělého chlapce, který jen výjimečně odtrhl pohled od kláves, se stal sebevědomý muž, který si je naprosto jistý tím, co dělá.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Nezáleží na tom, zda se jedná o pomalou sentimentální skladbu Grow Old with Me nebo nějakou tanečnější typu Magnetised, Odell se své role zhostí vždy zcela přesvědčivě. Zhruba v polovině koncertu přichází s proslovem. Máme si představit, že právě sedíme v zapadlém baru se sklenkou whiskey a naproti nám sedí naše stará láska. V tu chvíli zazní Constellations. Jedná se o nejsilnější moment celého večera, lidská kůže se mění v husí a Odell pak elegantně přechází k dalším kouskům.

Je až neuvěřitelné, jak rychle se tento šestadvacetiletý Brit dokáže proměnit z citlivého muže, který výrazem těla i obličeje intenzivně prožívá všechny emoce, v showmana, který vyskočí na piano, vrtí boky a u toho křičí, jak miluje Prahu a že jsme nejlepší publikum, které kdy zažil. A my mu to všichni baštíme až do poslední chvíle. Koncert končí a všichni bez výjimky odchází příjemně ochromení silnou dávkou neskutečného charismatu, který z Toma Odella sálá na míle daleko a díky němuž všichni zapomněli na veškeré organizační nesrovnalosti.