Svoboda otevřené sféry (Stereolab)

„Jo a napiš tam, že dorazili i ty mladý,“ doporučuje mi kdosi z hloučku shromážděného kolem obrubníku před smíchovskou továrnou. Pomalu chladnoucí chodník je zaplaven změtí nohou, žlutou záři světla nad vchodem tlumí oblak cigaretového kouře. MeetFactory hlásí vyprodáno.

Publikum kultovních Stereolab při letošní pražské zastávce skutečně představuje pozoruhodný vzorek, i když na tom není nic zas tak překvapivého. Britsko-francouzské avant-popové uskupení v devadesátých letech s nevídanou lehkostí spojilo zdánlivě neslučitelné vlivy v podobě krautrocku, funku a šedesátkového popu a podobně teď spojuje vícegenerační obecenstvo. Pro někoho nostalgie, pro jiného feel good kapela s neotřelým zvukem a historií, pro dalšího součást hudebního kánonu a nezbytná položka na to-do listu koncertní sezóny. Proč teď ano, ale posledně v Akropoli ne? Těžko říct.

Otvírák Aerial Troubles neumožňuje se dál zamýšlet, chytlavému rytmu se nejde nepodvolit. Formace ve složení Tim Gane, Laetitia Sadier, Andy Ramsay, Joseph Watson a Xavi Muñoz během prvních minut potvrzuje, že unikátní retro-futuristický rukopis a schopnost performovat hravě, s obdivuhodnou přirozeností a bez laciného exhibicionismu nebyla poznamenána dlouholetou pauzou ani personálními obměnami. Květnový release Instant Holograms on Metal Film tvoří setlist z poloviny, ta druhá je průřezem zásadních bodů zbytku diskografie, nechyběly tracky jako The Flower Called Nowhere, Household Names nebo Peng! 33.

Byla řeč o nostalgii, je to ale právě ona, vůči níž se skupina vymezuje. Pestrobarevná estetika a povědomé zvuky analogových syntezátorů společně s repetitivními harmonickými postupy sice vybízí ke vzpomínce na staré dobré, texty ale jsou (a vždy byly) varováním před toxickými společenskými vlivy a výzvou k ostražitosti a uvědomělosti. Svítivé retro jako by bylo spíše jakýmsi buditelem pozornosti, která pak může být nasměrována k jádru věci. V případě Instant Holograms on Metal Film je jím jak „tradiční“ kritika kapitalismu a konzumerismu, tak upozornění na rizika mediální zahlcenosti a dezinformací. Nechybí spirituálnější rovina, meditace nad osobní hodnotou, integritou a vnitřní katarzí a apel na vzájemnost a kolektivitu.

To, co tenhle pop povyšuje na úroveň něčeho, co stojí za pozornost i hudebně, je postmoderní vyváženost starého a nového, přístupného a inovativního, očekávaného a překvapivého. Pevný vokál Sadier doplňují hlasy spoluhráčů, společně s jednoduchými kytarovými linkami barevně dokreslenými Moogy, varhanami Farfisa nebo trombonem vytvářejí příjemné napětí. Uvedení každé další skladby se setkává se souhlasným jásotem, sál se vlní v neúnavném pohupování. Stereolab mají mimořádně osvěžující auru.

„No fear there / Freedom of an open sphere / Freedom only love confers,“ zaznívá naléhavě v závěrečném přídavku Immortal Hands. Jedním z hlavních nebezpečí nostalgie je paralýza strachem z neznámého. Stereolab si neznámé přivlastňují a zpracovávají jej, právě to je odlišuje od vlajkonošů retrospektivy. Málokdo hudebně ztělesňuje svobodu tak jako oni.