Tajuplné běsy Insect Ark

Pivo, moč, pot, hniloba, takhle voní underground. Možná se tu neuklízelo od třicetileté války, ale komu to vadí. Vrah evokuje oprýskanější olomoucké Účko, jenom stylovější, s koulema. S popelníkem se netrapte, raději se kochejte stěnami plnými vinylových obálek. Ráj pro milovníky sleeveface. Pozdější příjezd nebyl na závadu, zvěsti stran začátku přesně úderem osmé večerní se, jak už to bývá, nezakládaly na pravdě. Středeční večer není pro pracující lid a studující holobrádky zjevně kdovíjak atraktivním termínem, i tak se ale podařilo vytvořit obstojnou kulisu, byť plno určitě nebylo.

Opozdilci se trousili, lahváče cinkaly, vzduch elektrizoval. Chvíli před devátou zavrzala prkenná podlaha svépomocí sbitého pódia a na scéně se vztyčil mohutný pačes s kytarou. Unkilled Worker s roztomilým přízvukem zahlásil, že „bude chvíli dělat nějaké blbosti“ a zajel do strun. A pak znovu a znovu. S nástrojem si rozumí, písničkář z lesa, pouliční virtuóz, chlap. Jde to zevnitř, srdce obtočené ostnatým drátem. Sympaticky úspornou práci s efekty doprovází zvláštní, na první pohled nesouvisející videoprojekce sestříhaná z filmových klasik, jakými jsou Lovec jelenů, Birdy či Snídaňový klub Johna Hughese. Zvuk se zarývá pod kůži. Todd se jen usměje, poděkuje a zavdá si z lahve, o jejímž obsahu je zbytečné pochybovat. A že prý dá „ještě něco k táboráku“. Melancholii bílé gibsonky protne nálet skučící harmoniky. V každém tónu na nás zívá sytá přímočarost. Obnažená, špinavá, lidská. A my jenom tleskáme a čumíme. Bylo by krátkozraké utřít Unkilled Workera jednoduchým srovnáním s Cavem nebo Youngem, když se zaposloucháte, uzemní vás osobitá syrovost, nespoutaná a živoucí stejně jako fragmenty snímků, které ho během koncertu jistily z plátna.

V pauze doplňujeme tekutiny a kocháme se bizarní kulisou milionářských baráků, které kolem Vrahu vyrostly jak houby po dešti a s geniem loci si vytřely zadek. Chvíli na to už nás táhnou dovnitř mysteriózní pazvuky, na scénu vplula drobná a na první pohled nesmírně křehká osůbka v černém. Těžko říct, jestli Danu Schechter štvalo neustálé mediální propojování s Michaelem Girou nebo jen potřebovala pauzu od Bee and Flower. Teď večer tu byla sama za sebe, s projektem Insect Ark a arzenálem roztodivných instrumentů. Znáte ty situace, kdy postava v hororově laděném napínáku leze někam, kam by se nikdo normální nevydal ani za pytel trávy? Tak přesně tenhle stav se Daně podařilo zachytit. Vypadala unaveně, ale nevypustila jediný akord. Pravidelně si vypomáhala mašinkami, důkladně podrtila basu a v apartních botičkách se vydala vstříc publiku. Rozvrzaná děsuplná nálož démonického hluku. K tomu všemu jela z plátna 2001: Vesmírná odysea. Něco takového si pouští David Lynch, když má dobrou náladu. Ideální soundtrack k prozkoumávání těch nejtmavších zákoutí lidské existence.

Nevěřícně se necháváme pohltit okultními rytmy, takhle zní burácivá odpověď na otázku, jak zhudebnit černou magii. Jako by vás po zátylku hladily přízraky kdovíodkud. V závěru došlo i na singl Long Arms, jemuž by však víc než Kubrickova Odysea slušela „lesní“ projekce odkazující k videoklipu, který už nějakou dobu brázdí youtube. Z vydýchaného sálu míříme rozechvělí rovnou k distru. Tohle bude chtít vinyl. Nebo rovnou dva.