Tak trochu jiná diskotéka (Gallon Drunk v Brně)

V Žabovřeskách jsem pár let bydlel a trochu mě zaskočilo, že volba padla právě na Mersey, klub proslulý specializací na taneční oldies parties. Ale časy se mění a pravdou je, že lepší místo si Gallon Drunk pro jedinou moravskou zastávku na probíhající šňůře (nejen) po ČR vybrat nemohli. V pátek večer zaujala pozice vykalených studentíků (fakult je v okolí hned několik), co do vzhledu i věku různorodá směska. Odhadem slabá stovka příznivců vytvořila specifickou kulisu elektrizujícího dusna, kterou si nabuzení rockeři náležitě užívali. Tahle svérázná čtveřice zjevně miluje malé vydýchané kluby, kde už po pár tónech může ohýbat čas i prostor dle libosti.

Ještě dnes mám v živé paměti koncert z Malostranské Besedy, kde v září 2012 představovali londýnští pardálové výborné album The Road Gets Darker from Here. Zahráli dobře, ale v poloprázdném sále historické zástavby se kapela trápila a s předskakujícím Aranem Epochalem si absolutně nesedli. Na aktuálním turné doprovází Gallon Drunk napříč Českem post-hardcorová Céčka z Tábora. Jenže šanci posoudit, nakolik tahle chemie funguje, jsme nedostali, do Brna dorazili Gallon Drunk osamoceni, zato v dobrém rozmaru. Lahváče cinkaly, James Johnston rozdával úsměvy na všechny strany, ostatní spiklenecky pomrkávali a lehce po půl deváté jako by mimochodem nakráčeli za ohlušujícího jásotu na pódium. Ještě nezahráli ani notu a v kotli už to vřelo.

Na žádost o trochu červené zareagoval osvětlovač modře rozzářenými reflektory. S Johnstonem to ani nehlo a jen procedil mezi zuby „OK and now the good old red“. V tu ránu byli lidi jeho. Na úvod jsem čekal nějakou divočinu, ale chlapíci překvapivě zvolili postupný útok v podobě Before the Fire, prvního tracku z nového alba. Více než deset minut gradujícímu otvíráku dominují bicí a naléhavé piano. Následovala dravá Exit Sign, nekompromisní rytmus a vzpomínka na Steppenwolf, neptejte se proč. S výjimkou aktuální novinky a jedné sedmipalcové raritky tvořily setlist prověřené kousky z alb The Rotten Mile a The Road Gets Darker from Here. Dál do minulosti se nešlo. Leo Kurunis se v sestavě zabydlel nanejvýš dobře a před tím, co předvádí jeho basa s bicíma Iana Whitea by měl varovat ministr zdravotnictví. Sugestivní a dokonale návykové, echovaný vokál sekal páteční večer na libové kousky. Oděvy vlhly a vzduch začínal být pomalu vidět. Atmosféra jak Brno.

„Hraj na to ságo, kurva!“ ozvalo se v euforii odkudsi zezadu. Terry Edwards se po většinu koncertu držel kláves, na mé oblíbené rumba koule bohužel nedošlo, ale když zadul do saxíku, posunul jeho štiplavý zvuk celou show o level výš. Pro Johnstonovu foukací harmoniku platí totéž v bledě modrém. Přitom nechybělo moc, aby se po nešťastném zaškobrtnutí poroučel hned zkraje koncertu na podlahu. Ale ustál to a několikrát zahobloval i s kytarou za zády, stop time v The Speed of Fear neměl chybu. Trochu blues, trochu garáž, ideální soundtrack na cestu do pekla. Svůdné, bolavé, neodolatelné. A Thousand Years, The Dumb Room nebo ze řetězu utržená The Soul of the Hour, která dala jméno právě vydané nahrávce. Masivní sound se svébytným puncem lascivního žánrového rozkroku. Pískot a potlesk nebraly konce, uteklo to strašně rychle a jeden přídavek byl málo. Kašlu na pivo a poslední prachy nechávám v distru. Jak říkal Nick Cave: „Gallon Drunk? Cool as fuck!“