Tak vy chcete, abych vás bavil? (Pomocník Walser)

Další záživná návštěva divadelního suterénu… Nedělní večer patřil Studiu Hrdinů a Nebeskému pomocníku Walserovi, kterému už od listopadu loňského roku není pomoci.

Pokud se při mé minulé návštěvě prokázala „osvobozenost“ podzemního divadla přítomností psa, tentokráte byla dalším důkazem matka, která přijela do sálu s kočárkem a mohla během představení nerušeně kojit. Další diváci pak občas uváděli herce na pravou míru, zvlášť pokud šlo o počasí, protože hezky bylo přece včera, a ne dnes. To dá rozum. Mezitím, co některá divadla podobné situace řeší vydáváním neúspěšných manuálů pro úspěšné diváky, v tomto divadle s nenadálými diváckými překvapeními pracují s naprostou samozřejmostí i herci. Slyšíš tu hudbu? Tady vážně někdo chodí? Bravo.

Inscenace Pomocník Walser je jednou z těch, které jsou uváděny ve Studiu Hrdinů v rámci dramaturgické linie podporující současné autorské projekty. Dalšími vlaštovkami jsou Mileniny recepty a Citový komediant. Walser, Jesenská, Fučík. Žádná sranda, ať se směje, kdo chce.

Robert Walser vystupuje z literárního spolku. V podání Gerta Hoffmanna to vydalo na novelu, v režii Jana Nebeského na dvě hodiny. Walser však nevystupuje jen z literárního spolku, ale ze všech spolků světa. Nepřeje si být rušen nebo dokonce navštěvován. Únavou a vínem rozkolébaný spisovatel se snaží oprostit od všeho, včetně vlastní obuvi. Musí se mu ale nechat, že je genderově vyvážený. Jako náhradní obuv zvolil igelitové pytlíky – modrý a růžový.

Jednoduchost scény, práci se světlem a dobré využití nabízeného prostoru je třeba vyzdvihnout do výše žebříků, které jsou jedinými neživými věcmi na jevišti. Handrkování suchého obchodníka a předsedy literárního spolku (David Prachař) a vínem nasáklého a nápadů prostého spisovatele (Saša Rašilov) se prolíná se snovým světem spisovatelova mladšího já v podání Jiřího Černého, který starší trošce, inhalující salámový odér z pytlíku, vylepšuje kredit. V něm totiž můžeme vidět naivního nadšeného mladíka, který chtěl být hercem a věřil.

Není tam ale sám. Spolu s ním je na scéně také jeho trýznitelka Slečna (Lucie Trmíková), která vyzdvihuje Robertovu schopnost naslouchat, ale ve skutečnosti je tou, která začíná nahlodávat jeho nitro ve chvíli, kdy si to ještě sám neuvědomuje. Když Walser řve, jak je v dnešním světě vykořisťováno umění a jak můžou být umělcům doporučovány půlroční pauzy, nepřijdou-li během této doby o potřebu jíst a pít, máme je vedle sebe – páchnoucího a vypitého negativistu, který už není schopen své krátké prózy přečíst z ještě kratších papírků (výtečné autorské čtení, při kterém se nelze nesmát, pokud si to dovolíte) a vyhublého kluka před tím, než se ucho utrhlo. A i když mu byla později odkryta Komnata klidu, byla mu rázem zapovězena a nakonec spálena před očima (malý domek, který ji symbolizoval na scéně, hořel překvapivě ukázněně).

V působivé závěrečné scéně pak můžeme sledovat to nejzásadnější odmítnutí, které mohlo odstartovat celou sérii těch následujících. Mladý a stále stejně idealistický Walser se vrací domů ve snaze urovnat rozepře s otcem, synova slova se však odráží od jeho netečné tváře. Nenechá se přeci jeho zbytečnou zpovědí rušit od klidné snídaně.

Záhadou je mi ovšem to, proč dva muži, kteří se po celou dobu škorpí a nemohou se dohodnout, spolu najednou začnou klukovsky soutěžit o to, kdo první ukotví žebřík ke zdi. Ano, je potřeba připravit je na následující scénu, ve které bude v patřičných výšinách opět polemizovat o životě mladý, nadějný a přemoudřelá, zahořklá, ale proč takhle? Rozpačitá jsem byla i ze závěrečného tance jednoho závoje a pěti rohlíků, které zbyly od snídaně. Na party asi není nikdy pozdě, ale občas na ní může být příliš brzy.