Tam, kde sídlí AVA

Rumiště, tam, kde sídlí AVA. Desátá sešlost na půdě baráku, ne blízko, ale ne úplně daleko od centra Brna. Prostor tak boží, že i kdyby tu hrál Dalibor Janda, bude se mi tu líbit. Jenže oni sem přivezli Tobyho Drivera. Nechápu, jak se dá takový chlapík ukecat, aby vám zahrál doma na půdě, kde je zima, pár křesel, polštářů pod prdel, větve pod taškami střechy, plno malých krámů, lamp, prázdných a plných zavařovaček, kastrolů a starých kufrů.

Otevírá to Nick Hudson. Bezchybný zpěv, pár akordů na zechovanou kytaru. Hra na city pro slabší povahy, spíš popík než folk. Set dlouhý tak akorát, po něm cigáro na dvorku domu a zpět nahoru na půdu, kde už kytaru ladí Toby, na bubenické stoličce sedí Keith Abrams, současný bicmen Kayo Dot.

První akord, stačí hned ten první, a kdo by chtěl, může hrát hru na deset rozdílů (promiň, Nicku). Druhý akord a na nějaké hry už tu není pomyšlení, protože veškeré myšlení seskočilo z půdy, mozek vypnul lampičku. Místo toho nastupuje mráz do zad, je tu fakt zima, ale v létě by to s tím mrazem nebylo jinak, jen ten lahváč v ruce by tolik nestudil. Těch čtyřicet až padesát lidí, co tu stojí a sedí po celé půdě, je celou dobu ticho, až do konce.

Všechno jede v jedné lajně, žádné velké výlevy za kytarou se nekonají, ty ujeté harmonie, ty to všechno dělají, ty malé změny, co blaží mysl, jako když se ti zhoupne žaludek v autě co najede na malý kopec. Tobyho zpěv naplňuje celou půdu. Už na začátku chci, ať to nikdy nekončí. Keith hraje povětšinou štětkama, špejlema nebo na vajíčko, Toby zapne občas klapku z minikláves, co dělají spodek pod kytaru, nic víc.

Nevim, jestli na půdě plné harampádí jde o komorní zážitek, ten intimní tam je a zůstává. Ráno se vzbudíš a tak trochu lituješ, že po včerejšku nemáš Tobyho za nejlepšího kámoše.