Tata Bojs - prkna jim sluší

Už příchod na nedělní Tata Bojs dává tušit, že tohle nebude koncert, na který jsme zvyklí. Věkově od -náct až po -sát. Všichni jako ze škatulky a já si říkám: Jak vydržím netancovat na takovou kapelu, když jsem oháknutá jako princezna a ještě k tomu musím sedět? Hlavní sál Mahenova divadla v Brně je téměř vyprodaný, na minutu přesně se zatemní. Z pódia pomalu přitékají Noční linky. U druhé písně Radioamatér je jasné, že byť jde o akustické turné, přítomné jsou i elektronika, hravost a zvuk typický pro skupinu. Jen při skladbě Elišce si říkám: Sakra, kluci, kde jste? Jindy tak výrazný refrén je jen stínem původní písně a akustika Elišce vůbec nesluší.

Z posledního alba A/B zazní skladby jako Sonda nebo Běžec, ale největší úspěch sklízí skladby z Nanoalba, Biorytmy a Šťastnější. Pomalé a snové skladby střídají taneční, Cais opouští pódium, vrhá se mezí sedačky, skáče z balkónku na balkónek. Už i sochy nahoře zdvíhají ruce do rytmu a Mardoša se kroutí na židli jako při epileptickém záchvatu, div si hlavou neprorazí mikrofon. S lidmi to ani nehne. Ale jen co se z pódia ozve „Tu danses! Danser, c'est ta vie, tu danses!“, rázem se sál probudí ze snového opojení a nikdo si už nedovolí sednout zpátky. Koncert má všechno, co byste v divadle nečekali. Od rapového duetu Vladimíra Bára a Bublajse přes klávesová preludia Jiřího Hradila až po verbální škádlení: Filipe, Filipe! - Kdo je? - Já, otevři!

I když polovinu kapely tvoří lazaři (Cais problém s loktem a Mardoša s ramenem), poradí si skvěle. Vzduchem létají stojany od mikrofonu, na improvizovanou výpomoc se objeví i Tomáš Neuwerth na bicí. Po necelých třech hodinách nastává konec, jako poslední zazní Růžová armáda. Ano, Tata Bojs umí vždycky překvapit, hledají nové cesty i nový výraz. Koncert bez jediné chybičky, tedy až na ty sedačky...