Tělo mi dává signály: Please The Trees, Monikino kino (Artikl)

Načínat den v poledne s (I Don´t Know Why) But I Do od Clarence „Frogmana“ Henryho, pozorovat padající drobné vločky, být po dvou letech sama doma. Kafe namleté, zpytovací chvilka. Zvracet rovnou v klubu po fyzickém zážitku s Please the Trees je možná už moc rokenrol. Nervy a neustále dotírající otázka, kde je teď vlastně doma, (asi na tom hajzlu teda) udělaly své.

K věci. Extatická po kalifornském telefonním rozhovoru s duší Afghan Whigs, který proběhl též díky nebetyčné ochotě půlky našeho editorského dua trčet v pátek do devíti v kanclu a kořeněnému černému rumu, táhnu do Roxy, kde slaví druhé narozeniny tištěný nemainstreamový kulturní měsíčník Artikl. V důsledku (ne)profesionální deformace k němu mohu mít jisté výhrady, nicméně už fakt, že o něm píšu, snad stačí, aby bylo jasné, že jsem ráda za každý kulturní počin nesouvisející s pivem a televizním ovladačem. Takže gratulujeme!

Ještě před Roxy vrážím do Petra Marka z Monikino Kino. Vtipkuje, jestli jsem dělala rozhovor s Bon Jovim, odpouštím hned na místě s vědomím, že kdysi empaticky vyslechl detailní popis mého porodu. Nadhazuju loňskou Besedu u bigbítu, kde jsem MKK naposledy slyšela. Já si to užila, ale Petr vzpomíná na ten koncert, evidentně rozhozený nejdementnějším moderátorem všech dob, hodně nerad. Mám toho kluka ráda. V Midi Lidi, MKK i jako Muzikanta Králíčka. Lyrický, zdánlivě naivistický atmosférický elektro pop, který produkuje spolu s éterickou Monikou Midriakovou, mi učaroval už dávno. Oba v černém zvou k tanci. Ironický Petr, co píše neironické slovenské texty pro romantickou Moniku. Oba filmaři, proto to Kino a jak říká Petr: “Monika o svých písničkách v hudební rovině uvažuje příběhově, v obrazech.” My nenapravitelní romantici, citlivky, patetičtí tragédi se necháváme unášet. Mám své favority. Kancelář s dvojverším „spravím ti čaj a tak sa maj”, na jehož „hloubce” ujíždím spolu se svým synem. Krátce před závěrečnými titulky vytahuje Petr dvojvinyl The Best of Králíček. Album písní, které tvořil pod pseudonymem Muzikant Králíček ve svém DIY studiu od roku 1994 a dosud kolovaly neoficiálně. Na vinyl se dostaly díky spolupráci s kapelou Květy, s níž Petr od září občas písně hrává v nové úpravě. Dobrodružství strhává za vlasy.

No a pak Please the Trees. Po kolikáté už letos? Co chcete slyšet? Jak jsem v roce 2007 nesnášela Vaškovo aka SelFbrushovo úpění? Jak mě srala ta jeho anglická výslovnost? Jak mi přišlo, že ho přeceňujou? Mhm, všechno je to pravda, resp. byla. Tolik se toho změnilo. Nalomila to spolupráce s Martinem Tvrdým, plaché výměny úsměvů dětí alkoholiků, Vaškovo dech beroucí přesvědčení o své věci. Dokonáno bylo vystoupením PTT na rozlučce s Apačkou. Být ten typ, jdu si dnes večer s pokorou pro podpis.

Strohá omluva, že hraje jen s bubeníkem, pak smršť, co drásá a ve slabé chvilce vás zkroutí jako plamen zápalku. Poloha kapra sedí Please the Trees čím dál víc. Havelka říká: “Tělo mi dává signály.” Vykládám si to po svém, jak jinak. Vytáhněte pět let tutlané lži a druhý den se vám zlepší pleť. Je to masakr, odpor tělu je to nejhorší, co si můžete provést. Pak jen stačí doufat, že se to obejde bez fargovského umlácení kladivem.