Tempo lidských strojů (Nitzer Ebb & co.)

Organizátoři ze Sanctuary po několika nucených odkladech konečně potvrzují letošní termín. A díky tomu se Nitzer Ebb, kteří si prošli několika rozpady, trefují do čtyřiceti let na scéně. Slavnost může začít. Dějištěm se stává MeetFactory a syrovost prostor kulturní fabriky odpovídá industriálnímu ladění i zájmu a kapacitě.

Kultovní status hudebníků z Essexu ve světě tvrdší elektroniky i pozice kapely definující počátky EBM, industrialu nebo i houseu jsou zřejmé. Klub se zaplňuje už zkraje večera a věkový průměr odpovídá headlinerům. Nitzer Ebb před pár dny vystoupili v Německu a pokračují do Bruselu, přesto do Prahy přitáhli mnoho nejen německých příznivců. To by nemělo nikoho překvapovat.

Večer startují Body of Pain, kteří se v uplynulém roce etablovali na tuzemské scéně svým kovovým zvukem, úderným beatem a chladným zpěvem. Že stihnu jen závěr, nevadí, jen si potvrzuji, že je o co stát. Chvíli delirické, chvíli odosobněné, ale se zápalem pro věc. Tábor Radosti z Jihlavy si připravili unikátní set The Machineries of Joy a avizovali jej dopředu. Atmosférické ambientní plochy se střídají či prolínají se strojovým zvukem, postavy v maskách a kapucích určují rytmus, set tentokrát ale upřednostňuje hlavně dystopické, táhlé krajiny s rytmickým, pochodovým tempem na pozadí než hlukové stěny. Dojem nakonec není zlověstný, spíš snový a odlidštěný. Symboly, znaky, osobité vize. Vystoupení uběhne až moc rychle, což kamarád komentuje prorocky: „Kapely hrají tak dlouho, jak se rozhodnou.“

Nitzer Ebb otvírají hymnou Blood Money. Holé hlavy se kývají do rytmu, objevují se první krůpěje potu i blažené výrazy. Frontman Douglas McCarthy si omotává publikum kolem prstu a rozhodně na něm není poznat, že ještě nedávno musel koncerty rušit kvůli zdravotním problémům. Vitalita a živelnost neschází ani Bon Harrisovi, jehož lesklá hlava se míhá po celém pódiu a frenetické poskakování místy připomíná excitovaný vojenský marš. Deklamace i zpěv, minimalismus, dunění, rovné beaty i komplikovanější aranže a závany let minulých, kdy se industriální a EBM scéna formovala. Nejvíc prostoru dostávají zavedené klasiky z raných alb Belief či That Total Age a nezdá se, že by s tím měl někdo problém. McCarthy si v černém obleku, košili a brýlích udržuje výraz cynického kazatele, který neztrácí nadšení z dob, kdy začínali.

Nasazení je nakažlivé a ze všech na pódiu je cítit radost z živého hraní. Jízda trvá něco přes hodinu, přídavky jako Violent Playground názvem adekvátně komentují celou show, jede se na doraz. Publikum se mačká jen trochu, každý si drží pohodlný osobní prostor, operace Nitzer Ebb i přes všechny odklady dopadá úspěšně. Klopýtání chladnou nocí kolem smíchovských kolejí a drážních světel už jen podtrhuje vyznění celého večera, v němž se protnula organická živelnost i strojové rytmy.