Těžce návykové emoce Beccy Stevens

Becca Stevens založila svou doprovodnou kapelu již roku 2006, během studia na prestižní škole The New School for Jazz and Contemporary Music v New Yorku, kde se potkala s Liamem Robinsonem a Chrisem Tordinim. Posledního člena, bubeníka a perkusistu Jordana Perlsona objevili až po čase, ale právě on výsledný zvuk scelil, jak sama Becca říká „vše zapadlo na ta správná místa“. Kromě zřejmé hráčské bravury spojuje Becca Stevens Band i velké přátelství a jejich vynikající společná deska Weightless z roku 2011 to jen stvrzuje. Ačkoliv je Stevens uváděna jako jazzová zpěvačka, hranice mezi žánry s lehkostí stírá. Dostaveníčko si v její tvorbě dává jazz s folkem i popem, vše podávané s nevtíravou naléhavostí a něhou.

Ostatně muziku má Becca v krvi. Oba rodiče jsou hudebníci, kteří své potomky zapojili do rodinné kapely The Tune Mammals. Kromě jejího sólového projektu můžete Beccu najít na nahrávkách Brada Mehldaua, Taylora Eigstiho či Esperanzy Spalding. Za pozornost stojí i vokální trio Tillery, které tvoří spolu s Rebeccou Martin a Gretchen Parlato.

Člověk by okatou brunetu téměř podezíral, že se domluvila s někým nahoře, aby jim k vystoupení v pražském Jazz Docku zařídil i odpovídající počasí. Sněhové závěje, přes které se návštěvníci museli brodit, radosti příliš nenadělaly. Bylo téměř s podivem, že se v koutě u kabátů neválely i sněžnice, nicméně pohled z Docku na Prahu byl skvostný a celý zážitek jen umocnil. Škoda jen upovídanosti některých diváků, kteří jako by neslyšeli prosbu o ztišení se v úvodním slovu Ondřeje Konráda.

Těžko říct, co jsme ten večer měli obdivovat více – zda hbitost zpěvaččiných prstů, ať už svíraly kytaru, ukulele nebo charango, všestrannost a dokonalou hlasovou souhru celého kvarteta, citlivou hru bubeníka nebo emotivní texty písní. Mnozí jen zavřeli oči a nechali se jemně pohupovat na vlnách hladce plynoucích melodií s překvapivými harmoniemi a rytmikou.

V první části setu zazněly spíše starší kusy z alba Tea Bye Sea, spolu s coververzemi Thinking about You Franka Oceana či There Is a Light That Never Goes Out od britských The Smith. Dokonce se dostalo i na exkluzivní ochutnávku novinek z připravovaného alba a před pauzou ještě zazněl Traveller’s Blessing se zřetelným odkazem k bluegrassu i tradiční irské hudbě.

Druhou půlku odstartovala autorská skladba Weightless a opět došlo na předělávky, mnohdy výrazně lepší než originál, jako například Usherova You Make Me Wanna. Ostatně s covery má Stevens více než dobrou zkušenost ze svého působení v Bjorkestru Travise Sullivana. Slova se často ujímal akordeonista a pianista Robinson, který kromě členů kapely představil i plyšového maskota „Zoubka“, hovícího si na pianu, taky došlo na zkoumání ptáků na vltavských krách. O přídavky nebyla nouze, o posledním mohli rozhodnout sami diváci. Někdo velmi moudře zvolil nejdelší píseň z repertoáru How to Love.

Mladou hvězdu současné jazzové scény hostil Jazz Dock už podruhé a vzhledem k počtu příchozích jí možná bude příště tenhle prostor malý. Neuvěřitelný talent tryskající z Becca Stevens Bandu je návykový, sobotní zážitek se z hlavy dostává jen těžko. Zbyly těžké abstinenční příznaky, jejichž léčba pouhým poslechem alb a sjížděním klipů na youtube zabírá jen zčásti. Nezbývá než doufat, že se únorová dávka Beccy Stevens stane tradicí.