the best day na transcentury update

Sofoklovo drama o třech dějstvích. Antika oškrábaná na zdivo. Starodávné kino UT Connewitz umí okouzlit hned při vstupu. Obrovská hala s balkonem, úzkými záchodky a plátnem orámovaným antickým průčelím z dob největší slávy athénské Akropole hostila druhý ročník festivalu TransCentury Update.

Tři dějství ze starověkých pouček o dobře napsaném dramatu jsou zde zastoupena třemi dny plnými skoro až písničkářských výpovědí zabalených do odlišných hávů. Karel Kryl by koukal, kam až se dá zajít s aranžemi pro domácí sezení s kytarou a osobním splínem. Koncepcí tohoto dramatu se pohybujeme od na kost ohlodané osobní deklarace s útočícími kytarami (pátek) přes přemítání v blyštivém hávu a tanečních kreacích (sobota) po plující otázky kdesi v časoprostoru, které jsou divákům zprostředkovávány jak jinak než přes grafický vizuál (neděle).

Festival započal kytarově. Ve velkém prostoru se zvuk rozléhal, ale zvukaři měli situaci pod kontrolou, a tak ozvěny naopak podpořily tišší pasáže. Olimpia Splendid však potichu být neuměli. Pod elektronickými bicími a repetitivními postpunkovými riffy bublala naštvanost, která skrze ostrou kytaru přecházela v apel. Od hrajícího tria oči často putovaly na promítací plátno, na kterém se předváděly koně cukající pro pobavení pravou zadní, děti znevažující peníze nebo veselé barevné patvary. Mimo to atmosféru dokreslovaly další dva projektory promítající hory sestavené ze sinusoid, které putovaly po zdech mimo plátno a osvětlovaly spoře omítnuté zdi. Pak nastoupil Roy Montgomery, chlapík s kytarou, písničkář bez písniček. Harmonie splývající v jedno. Set jako song. Posluchači v kroužku. Klid před bouří. Tu zajistil další kytarista, Thurston Moore s kapelou.

A to ne bouři hřmící někde v dáli, ale takovou, ze které by se podlomila kolena i námořníkovi denně plujícímu po čtyřicáté rovnoběžce. Jak už to Moore umí, písničky rockového střihu přecházely v noisové plochy, pečlivě vygradované a strhující, nenudil ani na chvíli, jak se to občas při podobné zvukové onanii stává. Jeho parťák ze Sonic Youth Steve Shelley celou kompozici držel pohromadě, Debbie Googe na base chvíli hladila, chvíli drtila. James Sedwards si povídal s Moorem skrze druhou kytaru, více vyjíždějící do sólovějších poloh, které však nebyly přehlídkou technik, ale melodickou linkou. Ta posluchače ukonejšila, aby pak mohl být o to prudčeji stažen mezi tektonické desky kytarových ploch. Zazněly hitovky z The Best Day, stejně tak i věci z nejnovější Rock n Roll Consciousness. Moore se v pauzách při ladění či měnění strun bavil s publikem, které dělalo vtípky na klasickou hlášku umělců o nejlepším městě a publiku; Moore odpovídal smíchem a dalším songem. Grafika na plátně byla dílem Jima Kühnela, každá kapela (kromě Olimpie Splendid, ti měli videodoprovod svůj) měla vlastní vizuály. Hudbě to jenom prospívalo, posouvalo ji to do nových rovin.

Pátek vydařený; stejnou větu nejspíše použila i obsluha dvou barů, pivního i koktejlového, z nichž minimálně ten první byl hojně vytěžován.